Třetí povídka Petra "Olšanyho", tentokráte vzpomínka z dětství, aneb jak zabloudit s tatínkem. Povídky jsou dost čtené a tak čekám i na vaše malá dílka. Rád je uveřejním.

    Když mě někdo dnes řekne "Půjdeme zkratkou", tak trochu zaváhám. Vzpomenu si přitom na svého otce, nejistě přikývnu a jdu s myšlenkami na svého tátu. Když náš otec někdy zamyšlen,prohlásil "Vezmeme to zkratkou", všichni jsme ho svým strašným sborovým "Néééé" umlčeli, neboť každý z nás už dopředu věděl, že by následovala jeho slavná věta. "Já to tady znám, ničeho se nebojte, a pojďte za mnou". Jako velitel táta František na výpravách za krásami naší vlasti a její poznání totálně selhal. Snažili jsme se mu dát ještě jednu šanci a to spolujezdce, navigátora. Po mnoha zbytečně najetých kilometrů a neustálým blouděním mu i tato funkce byla odebrána.
Tak se náš tatík nakonec dostal do role hlídače našich potravin. U této funkce už zůstal jen proto, že jsme ho mi ostatní členové rodiny u ní nechali, ale neustále  po očku hleděli, jak se nějak divně naše zásoby jídla na výletech za poznáním tenčí. No a otec nemohl podezřele dopnout kalhoty s páskem. "Bude to chtít kšandy", odpovídal vždy usedajíce s rozepnutým páskem.  "Houby kšandy", pravila matka, "To máš z toho, že nám všechno jídlo sežereš". "Sama víš Věruš, jak na takovém čerstvém vzduchu člověku chutná. V přírodě mě pořádně vyhládne" prohlásil táta. Máma mu na oplátku odpověděla slovy, "Jenže doma ve špajzu a ledničce nemáme přírodu a ty nejsi dřevorubec". Tak končíval rozhovor rodičů na téma malých kalhot a jídla.
Kdysi dávno v mém dětství mně a mého bratra se sestrou vzali rodiče na výlet, spíše to byl pochoďák. V té době naše rodina, nemajíce automobil, nevlastníce ani kola, vyrazila pěšky z Brandýska dobývat hrad Okoř. Mládí, kouzelná krajina a krásný, sluncem zalitý den, prostě nádherná romantická idylka. I nám dětem se docela dobře šlapalo. S vidinou cíle a hradem Okoř na dohled jsme se ještě více radostně těšili na prohlídku oné známé historické památky.
Zlom našeho putování a otcovo znejistění kde jsme právě nastal. Pěkně udržovaná cestička se nám jaksi tajemně začínala ztrácet pod nohama a my všichni rázem šlapali jak domorodci svoji stezkou v pralese. Tak jsme, byť v civilizaci a v blízkosti hradu Okoř, skončili v pravé nefalšované džungli. Prostředí zde připomínalo scénu z filmu Král Šumavy, doplněnou dva metry vysokými  kopřivami, bodláčím, ostružiním a jinými přírodními materiály nepočítaje. Prostě všechny  úkazy matky přírody na jednom místě. Slunce se mezi tím vším kamsi vytratilo, černý mrak se asi pousmál a spustil na nás svoji dávku závlahy. "Rychle děti pláštěnky" stačila máma zvolat. My, celí mokří, jsme jen stačili sledovat odplouvající mrak a ustávajíc déšť´. "Tak už neprší", prohlásila znalecky sestra Miroslava, natož ji pohotově odpověděl bratr "Teda ségra, to máš  postřeh, nato že je ti deset let".
Počítaje ztráty po deštivé přeháňce a se samozřejmostí, pro nás špatnou, začali se slétávat z celého okolí všichni komáři. Nemaje ochranných prostředků, začal pravý boj o přežití kdo z koho. S  velkou převahou jednoznačně vítězili komáři. My, jako celek rodiny, jsme museli následně úprkem opustit bojiště. V překotném běhu a neznalí terénu jsme začali pociťovat ztráty. První skončila sestra Miroslava. S jejím jekotem "Já se utopím" a po pás ve vodě se jí otec snažil vytáhnout z mokřiny. Bratr František obtiskl své pozadí do lesního mraveniště, sundavše rychle tričko a trenýrky, stačil zakřičet "Mám je všude".
Nakonec došlo i na mne. Já, coby nejmenší, jsem zabloudil v mě převyšujícím bodláčí. Vše musela rychle řešit naše mamka a se slovy směřujícími k otci "Ty starej blázne, s tebou už nikam nejdeme" se nás jala zachraňovat. Po vizuální prohlídce a spočítaní dětí dala jasně najevo rozčíleným hlasem "Dědku zatraceně, jedno chybí. Tak koukej ho konečně hledat a nestůj  jak vyřezanej svatej". V zápětí začali všichni čtyři sborově křičet "Petřééé !!!". Já, neslyšíce jejich hlasité volání, jsem neustále bloudil. Chvilku v bodláčí, na řadu přišlo ostružiní, které vzápětí vystřídaly kopřivy. Ty mně svojí výškou jednoznačně převyšovali. Neznalý okolí jsem hrdě a se slzou v oku  pokračoval dál. Náhle se přede mnou objevil strom. Při pohledu na tohoto velikána, se mne vybavila pohádka O perníkové chaloupce a v roli Jeníčka jsem se jal vylézt na onen strom. Po namáhavém výkonu se mi to podařilo a při pohledu shora a prozkoumání okolí jsem začal z plných dětských plic volat, "Vidím silnici. Haló, silnice". Vzápětí mě přerušuje zvolání "Neřvy tady a koukej slézt dolu". Dolů! Ono se řekne lez dolu, když to nejde. Držeje se kmenu jak klíště tiše volám, "Tati, já se bojím, že spadnu". Načež se mě otec pokoušel ze stromu sundat se slovy, "Tak se pusť, já tě držím" začal mě stahovat dolů. Po mnoha jeho pokusech jsem s pocitem vykloubených rukou skončil v jeho náručí. "Příště tam nelez, když nemůžeš dolů. A koukni jak je vysokej, skoro jako já", prohlásil, koukajíce na onen strom a já mlčky s tátou odcházel. Tak jsem byl i já posléze nalezen a naše cesta na hrad Okoř byla zdárně u cíle.
V oné době mého mládí na hradě Okoři nestrašila Bíla paní, ale parta památkářů, kterým se stal hrad celoživotním dílem. Co chlapci za týden opravili, stačili v neděli místní chalupáři rozebrat jako stavební materiál na své chaloupky a  do skalek. Po prohlídce hradu a okolí a mámou my děcka trochu vyspravená, jsme po dobré svačině mohli uskutečnit návrat ke svému domovu. Při pohledu na otce dala Matka rodu jasně najevo, že je ona kdo přebírá velení a jasným velitelským hlasem prohlásila. "Mlč ty Králi Šumavy a nic neříkej. Domů se jde po silnici, tak koukej jít na konec řady hlídat děti, ať´ nás ze zadu někdo nepřejede". Náš otec František uposlechl matčin rozkaz a chudák celou cestu mlčky šlapal za námi trochu zklamán z odebrání velitelské funkce.
Cesta zpět ubíhala rychle, dobře a bez katastrofických scénářů. Krásný to pohled na naši skupinu. Rázný velitel v ženské sukni, dětské trio zpívající všem trampům známou písničku "Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta, stromama je vroubená" a v závěsu udýchaný muž volaje, "Počkejte na mě, kam utíkáte". U prvního domku naší obce nás zastavila sousedka se slovy k naší mámě, "Kde jste byli Věruš a jak to vypadáte". Sestra Miroslava hrdě prohlásila, Na Okoři, paní Grubnerová". Načež sousedka odpověděla opět k matce, "To tě tedy holka lituju". Otec, slyšíc tyto slova, už mizel kdesi v dálce. Konec našeho putování, či spíše bloudění, dovyprávěl táta, když se vrátil večer z hospody domů, se slovy, "Teď nemůžu jít ani na pivo, zatracená Grubnérka. Když jsem vešel do šenku, tak se mě hned ptali chlapi Franto jak bylo na Okoři". Týden do své hospůdky nešel a velitelskou funkci matce pod slibem mlčení o naší výpravě jednoznačně potvrdil. 
Při vzpomínce na naše bloudící výlety, ale po pravdě, vždy zdárně dokončené, sám vyrážím do přírody. Doma zanechám auto, mobilní telefon, také pojem o čase a ověšen fotoaparáty sám bloudím krajinou. Toto moje bloudění mi přináší mnoho krásných zážitků. Stále poznávám na každém kroku, věci nám nepoznané. Díky fotografování, s kterým jsem začal až nyní po překročení padesátky, se dívám na Matku přírodu trochu jinak. Mám ji rád a vážím si ji. Pojďme ji všichni chránit, ona nám to oplatí svoji kouzelnou krásou a svým tajemstvím. Ona nám rozumí.

"Díky ti Matko Přírodo za každý nový kouzelný den"....

Petr Červenka (Olšany)