Pan ředitel pokračuje vyprávěním a své mimoškolní činnosti na Peruci, zejména o své spolupráci s místním Sokolem.
=
Z mých pamětí =
(část
Peruc)
Karel
A. Kučera
9.
pokračování
X.
V
roce 1921 zvolila mě valná hromada Sokola za člena výboru. V
jednotě jsem byl pověřen úkolem vzdělatele a současně úkolem
režisera divadel. odboru. Jako vzdělavatel jsem měl před šikem
příležitostné psomluvy a při schůzích člen. Přednášky. Tak
při členské schůzi 17.dubna t.r. Rozvedl jsem „Některé
myšlenky sokolské“ a 21.června promluvil jsem thema „Od Bílé
hory na Staroměstské náměstí.“ (Totéž jsem přednášel v
Jednotě v Podbradci).
Na 6.srpen jsem připravil
Stroupežnického divadelní hru „Paní mincmistrová“, při níž
paní mincmistrovou zdařile sehrála paní Franková, sestra pí
doktorové Zemanové. Dačického úchvatně sehrál pan Maněna,
podúředník dráhy z Loun, jako host. Před představením měl
jsem úvodní slovo, k němuž jsem poučil „Paměti Dačického“.
28.srpna jsem přednášel při členské schůzi „O Aloisu
Jiráskovi“.
Při oslavném večeru dne 28.října t.r. na
památku stoletých narozenin politického buditele K.H.B. Přednášel
jsem „O Karlu Havlíčkovi Borovském“ (v Sokole). Tutéž řeč
jsem měl tiho dne dopoledne v Telcích a 31.října ve
Stradonicích.
K Sylvestrovské zábavě v Sokolovně jsem
napsal zvláštní deklamaci o životě v obci před dávnými časy
a dobou přítomnou.
K žádosti starosty Sokola Josefa
Kořínka ujal jsem se zpracování „sokolské kroniky“ od
založení jednoty až do přítomné doby. Byla to práce velmi
obtížná, poněvadž se potřebné prameny ku zpracování těžko
sháněly. Čistopis kroniky napsala sestra Irena Sekerová.
Spolek
pro postavení pomníku ve válce padlým a zemřelým požádal mě,
abych při odhalení pomníku na náměstí v Peruci v roce 1922
proslovil uvítací řeč, což jsem ochotně učinil. Slavnostní
řeč měl školní inspektor Josef Rybka z Loun.
V roce 1922
a 1923 jsem připravil v Sokole několik zdařilých divadelních
představení (Jirásek „Lucerna“,- „Otec“, Šamberk, -
„Josef Kajetán Tyl“ a j.).
Před Šamberkovou hrou došlo
mezi mnou a starostou Sokola J.K. k rozporu ve příčině obsazení
úlohy (r. 1923). Týž žádal, abych jeho synu Vlastovi přidělil
delší úlohu než úlohu herce Volného v uvedené hře. Upozornil
jsem starostu, že obsazení hry se stalo po zralé úvaze o
zdatnosti členů. Týž potom rozhodně prohlásil, že jeho syn
„psa“ hráti nebude a také nehrál. Potom si starosta Sokola
osoboval právo zasahovati do vzdělávacích podniků v Sokole.
Sestra I.S. Se snažila urovnati „rozladění“ mezi mnou a
starostou Sokola, ale než k tomu došlo, zemřel starosta K. a tak
nedorozumění urovnala Smrt.
Když nato i členstvo Sokola
bylo liknavé k docházce zkoušek na divadlo, a přicházelo do
zkoušek velmi pozdě (dávalo přednost zábavám v polit.
Organizaci), a nechávalo mne čekati celé hodiny na zahájení
zkoušky, uznal jsem za nutné složiti úkol režisera. Někteří
dobří a osvědčení herci (bratří Slivoň a Volák) snažili se
získati mě opět za režisera. Důsledně jsem odmítl, a zůstal
jsem mimo divadelní kroužek. Přispěly k tomu také útoky a
pomluvy se strany bratrů, organisovaných ve straně živnostenské
a národně sociální. Jinak jsem však činnost vzdělávací
podporoval. Tak jsem ve členské schůzi Sokola dne 27.října 1923
promluvil „O významu pětiletého trvání naší státní
samostatnosti“, a dne 7.března 1924 „O názorech presidenta
T.G.M.“Mimo to jsem získal ku přednášení v Sokole věhlasného
cestovatele E. S. Vráze.
Po hrubém anonymním dopise o
vánocich roku 1924, jehož pisatelem nebo inspirátorem byl určitě
také „bratr Sokol“, jsem úplně zanechal činnosti v peruckém
Sokole, v němž již se uplatňovala politika a nevraživost
náboženská.
Činnost vzdělávací se na Peruci soustřeďovala
především v Sokole. Pouze k významným podnikům osvětovým
dávala podnět místní komise osvětová za mého předsednictví.
Pokud se pamatuji, promluvil jsem v zastoupení komise na náměstí
dne 26.července 1924 „O desetiletém výročí počátku válka
světové“, předtím jsem na tomto místě po dvakráte promluvil
„O Husovi“ v jeho památných dnech. Slavnostní řeč jsem měl
také na táboru lidu v Dřičicích (Hus a lidstvo).
Při
jednání o společné oslavě Husově ve schůzi dne 28.května 1925
napadl mě jako předsedu komise, dosud mně neznámý želez.
zřízenec Vostrý, zástupce legionářů, hrubým a neomaleným
způsobem v tom smyslu, že v tom roce legionáři sami oslavu
provedou. Upozornil jsem ho na pokyny okres. sboru osvětového ve
příčině důstojné jednotné oslavy Husovy. Když však útoky
řečníka neustupovaly, ukončil jsem schůzi Přítomní účastníci
odsuzovali tohoto člověka, zřejmě naštvaného, Byl do schůze
vyslán od těch, jimž v rozháraných poměrech politických
záleželo více na polit. stranictví než na soudržnosti národní.
Osvoboditelská legenda terorisovala celý náš národní život!
Brzy po schůzi byl v deníku legionářském „Národní
Osvobození“ čís. 177 uveřejněn urážlivý článek „Podivná
práce osvětová“, v němž zase „perucký anonym“ mně
vytýkal, že „štvu proti Husovi“ (drzá lež!), a oni jako
pokrokovci nepůjdou k „zarytému katolíku“, aby organisoval
oslavu Husovu.
Jako čestnému člověku nezbývalo mně nic
jiného, než odejít z tohoto sdružení. Domnívám se, že k tomu
valně přispělo moje politické nazírání. Národní Demokracie
byla u stran socialistických nenáviděnou stranou v národě, neboť
to prý byla podle výroku „Osvoboditele“ pathologická sedlina!
Všude se stavěl na odiv zahraniční odboj, a domácí odboj se
zúmyslně tupil. Legionáři rázu Vostrého a Špuláka měli
„sólo!“
PS.
Text pana ředitele Kučery jsem prostě přepsal, bez zásadních
úprav a oprav, v pravopisu doby, ve které byly paměti psány.
Ředitel Kučera na dalších řádkách zabrousí do politiky. Píše
o práci v peruckém zastupitelstvu, v Církvi Československé a
problémech se živnostníky.
Pokračování
příště
Diskuze
Část 1.
Část 2.
Část 3.
Část 4.
Část 5.
Část 6.
Část 7.
Část 8.
Část 9.
|