Minule jsme s malířem zavzpomínali na doby, kdy o svátečních odpoledních lounské rodinky korzovaly po Pražské a dítky chodily v námořnických oblečcích.  Zmínili jsme také malířovu neslavnou etapu školní, kdy byl postrachem učitelského sboru.

S panem učitelem Karlem Raisem jsme si vykládali o spisovatelích, o malířích, o galeriích.

    Zdeněk Ladra byl vychováván jako svobodná svéprávná osobnost a sebemenší náznak manipulace se mu protivil. Zvláště nemohl vystát zakomplexované učitelky, které z něho, jak s oblibou říká, chtěly uplácat řadového sněhuláka podle svého gusta, ale to se jim nepodařilo, neboť se žák Ladra zašprajcoval mezi dveřmi a nikdo s ním nehnul. Na učilišti svérázného mladíka už nikdo přetvářet nehodlal. Jak se jeho příběh odvíjel dál?
„Jestli jsou minulé životy, tak já musel být stavitel. Zedničina mě bavila. Z nejhoršího žáka byl rázem nejlepší učeň a největší frajer. Akorát, když jsem měl jít do školy, raději jsem šel na praxi na staveniště. Mistři mě prosili, ať jdu i do školy, že musím absolvovat i nezbytnou teorii, a já je prosil, ať mě, proboha, do školy neposílají, ať mě nechaj makat. Už v prváku mě pan učitel Janák, moc fajn chlap, brával k sobě na melouchy. Stavěli jsme na jeho zahradě domeček, od sklepa až po komín. Během učení jsem si nastřádal z melouchů na Jawu 250, tenkrát stála rovných deset tisíc! 
Na základce jsem měl pětky, čtyřky, na učňáku samý jednotky. Měl bych kliďánko i vyznamenání, nebýt tý dvojky z chování. S tím jsem měl vždycky trable. Pan učitel Vlasta Rančák se mě pokaždé ptal, chceš poznámku nebo facku, a já, že facku, a už jsem ji měl. Bože, kolik ten mi dal za život facek! Ale když pan učitel dostal při vyučování chuť na cigaretu, postavil mne k tabuli, a Ladra, vysvětli spolužákům, jak se vyvazuje komín, a šel si v klídku zakouřit. A taky jsem navrhoval na baráky barvy, to mě, panečku, bavilo. V Poděbradce jsem navrhoval dva domy, v jednom byla pomocná škola, druhý byl činžák. Jednalo se o okrovou fasádu s šedými nikami a ten druhý dům barevně byl zrcadlově obrácený. Mistr Souček byl tenkrát dost spokojený. Závěrečný zkoušky jsem skládal na stavbě paneláku při silnici na Mělce.
Malování mě samozřejmě bralo dál a festovně. Na učňáku jsem si pořídil první olejový barvy  - mánesky, tenkrát za pouhých 160 Kčs, a skládací stojan za Kčs 80. Svý první pokusy jsem většinou přemaloval nebo zničil. Jeden z prvních obrazů má Oldřich Souček,  můj mistr odborného výcviku, bezva člověk. Bydlel v nemocničním parčíku. Byl zvědav, co maluju, a když to viděl, tak si ode mne jeden z prvních obrázků koupil, byly na něm lounské uličky. Další nádhernej pán, kterýho jsem si vážil, byl skvělej učitel Karel Rais, co je po něm nazvaná Počeradská patnáctka. Kolikrát se ke mně posadil a celou hodinu jsme klábosili o literatuře, o umění, a ostatní kluci zednický poslouchali s vykulenejma očima. I pan učitel Rais byl zvědavej, co maluju, a  já mu ochotně nosil výkresy a probírali jsme to, a o těláku hodil klukum na hřišti merunu a seděli jsme na lavičce a vykládali o spisovatelích, o umělcích, o galeriích, o malování, hlavně o abstrakci.
Jako sedmnáctiletej smrkáč jsem ze všeho nejraději chodil koukat do ateliéru Zdeňka Sýkory. To ještě bydlel v lounské čtvrti Amerika, v takovým secesním činžáku. Dost dobře nechápu, proč mu město na rodnej dům dodneška nedalo žádnou cedulku. Před tím domem s cihličkama, ten sloh se jmenuje holandský tovární styl, stával jeho černý spartak, náramně noblesní,  jedinej černej, co po Lounech jezdil, ostatní spartaky měly takový nehezký kredencózní barvy.
Často jsem okukoval, co dělá pan malíř. Vešel jsem do dvora, odkud bylo na toho šíbra vidět třídílným oknem. Pamatuju, jak mistr dělal čáry, šedobíločerný struktury, a já tomu nerozuměl a koukal na to jak zjara, protože mě tou dobou oslovoval Emil Filla. Přitahovalo mě to. Rád jsem chodil očumovat Sýkorovy věci a děsně jsem ho obdivoval. Pak mě ale začaly zajímat holky. To snad ani Kolumbus neměl takovou radost, když objevil Ameriku, jako já, když jsem objevil slečny. Měl jsem tehdy a povědomost snad o každý krásce na Lounsku.
V učňáku jsem chodil taky do tanečních. Mojí tanečnicí byla Dana Hněvsů, jejíž tatínek mne učil na základce fyziku. Když mě uviděl po dceřině boku, opotil se hrůzou a prej Danuško, Danuško a lomil rukama. Chudák pan učitel si mě ze základky náramně dobře pamatoval.“

Část 1.