Minule malíř Zdeněk Ladra vzpomínal na obrázky z útlého dětství, které prožil na Peruci. Na milovaného dědečka truhláře, který byl řemeslník šikovný, rázný a spravedlivý. 

Proti mojí krásné mámě vypadaly paničky z osmidomů jako Marty Gotwaldový

„ Spával jsem v postýlce, kterou dělal děda, stejně jako mý houpací kohouty. Obojí bylo pomalovaný od akademické malířky Aloisie Halaburdový, která k nám chodila na návštěvu. A ten nábytek byl vzadu podepsaný její zkratkou Alhal. V tý postýlce jsem vyrostl nejen já, ale ještě osm dalších dětí.  Nahoře ty brlínka byly dětma vohlodaný jako od bobrů.
Odmalička jsem běhal s klukama. Nejvíc jsme na Peruci řádili dole u rybníka pod radnicí, co do něj vytejkaly splašky. Tam, co byl pivovar, jsou dodnes krásný sklepy. Tam by byla nádherná galerie! S vesnickejma klukama jsme si hráli na vojáky, na policajty a na zloděje a já nikdy nechtěl být policajt, ale vždycky jen zloděj nebo Němčour.
Pak se naši přestěhovali do Loun, do kolonky, do osmidomů. Tehdy byl trend společných odpoledních procházek. Korzovalo se po Pražský. V sobotu, neděli se naši nastrojili. Táta mě fascinoval. Vypadal jako R. A Dvorský. Pokaždý si vzal anglický kvádro, klobouk, brilantinou napomádoval chrouny, přičernil knírek.  Máma, krejčová, si vyfikla šaty podle nejnovější módy a la Podolská. Taky měla kulmu a tatínek jí onduloval vlasy. Pak nasadila klobouček, rukavičky, kabelku, zkrátka dáma, hotová Adina Mandlová. Máma byla vůbec krásná, štíhlá. To ostatní metrákový ženský z osmidomů v těch šedejch kostýmech s filcovejma kýblema na hlavě vypadaly proti ní jako Marty Gottwaldový. 
No a já si v námořnickým oblečku vedle svých krásných rodičů připadal jak naprostý debil. Korunoval to modrej baret, takovej z tý reklamy Bohúšu. Pokaždý jsem byl načuřenej, že nemůžu s klukama na Pšaňák nebo pod pivovar na cajky, tam byl šroťák a daly se tam z vyřazenejch mašin vymontovat parádní součástky. Místo toho jsem postrojen do námořnického trpně čekal, až se naši naparáděj. Jak já ty společný rodinný procházky nenáviděl! A jak jsem tak čekal, zabrousil jsem k popeláku a našel špagát a hadr. To bylo ono. Táhl jsem ten hadr na tom špagátu a vymetl kdejakou louži, a tatínek, že prej mám jít šest metrů za nimi. Poslechl jsem a s náramnou rozkoší vyflastroval bláto z kdejaký louže. Po Pražský mezitím korzovaly i ostatní lounský rodinky a takový ty maličký nastrojený hajzlíci tahali za sebou na špagátku na kolečkách dřevěný zajíčky, co bubnovali. A všichni do jednoho mi záviděli můj umolousanej špagát a špinavej hadr, že s ním všude můžu, kdežto oni když do louže vjeli zajíčkem, dostali od rodičů strašnýho lepáka. Na výstavišti pak vyhrávala ajzlboňácká kapela a dirigoval náš soused pan Vostrý a já si vedle něj stoup a dirigoval s ním.
A jednou jsem zase takhle před baráčkem v námořnickým čekal, až se naši vystrojej, když šla kolem pařba grázlů a poď, dem na hupiky! To byla v kolonce taková příkrá jílová stráň. To se vzaly umyvadla a pekáče a s těma lavórama a škopkama se po tom jílu jezdilo. Zvlášť když se stráň polila, to panečku jelo! Zrovna jsem byl v nejlepším, když vyfešákovanej napomádovanej táta zahřměl, co tady děláš?! A já musel pěkně domů, umejt, převlíknout a korzovat.
Byl jsem dost zarputilej spratek. Je s podivem, že mě naši nezabili. Asi mě měli hodně rádi, protože mi vždycky koupili zmrzlinu. Naši byli zlatý, doma to bylo vždycky perfektní. Později jsem dospěl do fáze, že jsem rodičům říkal Zdeňku a Hanko, zvlášť po vyučení jsme si moc rozuměli. Stali se z nich mí nejlepší kámoši.
Doma se hodně nadávalo na režim, probírala se politika. Táta říkal, co se doma upeče, to se doma taky sní, né abys někde něco kecal, to by nás zavřeli. Jednou, když byla krize v Kubánském zálivu, vypukla mezi lidmi panika, že bude válka. Nakupovalo se jak o život. I my měli v kuchyni vyrovnáno na dvacet kilo mouky, dvacet kilo cukru. Časem se to spotřebovalo. Stejně by nám to bylo k ničemu.
Později jsem jezdil s našima trampovat. Maminka mně a bráchovi ušila US torny, přesně podle těch americkejch, taky spacáky zmákla, ona uměla všechno. Táta měl teletinu ještě po Němcích. Sbalil se lihovej vařič, kotlík a jelo do Zbečna na Berounku. Když šli večer naši do hospody, my zůstávali v táboře, kouřili jsme a chlastali. Zajímavý, že v pubertě jsem kouřil, ale pak už mi to nechutnalo. 
Jako kluk jsem hodně četl. Jako každý dítě jsem byl v pionýru, ale na schůzky jsem nechodil. To jsem se radši stulil někde s knížkou. No řekněte sami, taková Zamrzlá loď kapitána Flinta, Seaton, London, Kipling, Foglar, mayovky s s fantastickejma obrázkama Zdeňka Buriana, to bylo jinačí dobrodružství než sbírat s pionýrem bukvice!
Krušnou kapitolou mýho života byla škola. Ta mě k smrti nebavila, dokonce jsem i propadl. Když byla desetiminutovka, jenom jsem se podepsal a napsal oddělení „A“ a místo fyziky a diktátů napsal: nevím. Byl jsem lauzr k pohledání, a zajímalo mě jenom kreslení. A o přestávku jsem udělal výkresy všem holkám, co mi dávaly opisovat, třeba Mauerový nebo Prášilový. A učitelka Strnadelová vždycky, Ladra, já to poznám! Ostatní učitelé naříkali a lamentovali, už abys byl pryč. Co z tebe jenom bude? A já, že budu zedník a budu chodit na melouchy. Na učňáku se situace zázračně obrátila.“

Část 1.

(pokračování příště)
Foto rodinný archiv Zdeňka Ladry
Připravila Květa Tošnerová