Již asi všichno víme, že odešel Zdeněk Sýkora, poslední z triumvirátu lounských malířů (Mirvald - Linhart - Sýkora), kteří překročili hranice českého výtvarného umění a jejich práce je ceněna v celém výtvarném světě. Ve středu na jedinečného člověka vzpoměli v Praze.

    Jeho kamarádi, přátelé a obdivovatelé se sešli ve středu 20.7. 11 v pražském Museum Kampa, kam je pozvaly Lenka Sýkorová a Meda Mládková. Paní Meda nazvala správně toto setkání OSLAVOU Zdeňka Sýkory a ne rozloučením, nebo vzpomínkou. Do prostorů výtvarného Musea se sešla více než stovka těch, kteří si lounského malíře vážili. Mezi přítomnými byli režisér Jaroslav Brabec, Jiří Bartoška, ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a řada osobností kulturního a společenského života naší vlasti. Nechyběli ani Louňáci B. Roedl, Judr. Moravec a Salák, bratří Jírové, Zdeněk Šesták, Páter W. Horák a další malířovi přátelé.
    Paní Meda Mládková neformálně všechny přivítala, vzpoměla na dlouholeté přátelství se Zdeňkem Sýkorou a vyzvala přítomné, aby zavzpomínali na zesnulého, ale stále živého přítele. Po počátečních rozpacích se mikrofonu ujali Jaroslav Brabec, Dr. Jiří Šetlík, Jiří Pospíšil a mnozí další. Přítomen byl i velvyslanec Francie v ČR Pierre Lévy, který připoměl osobní setkání s lounským malířem a to, že jeho obrazy zařadilo pařížské Centre Pompidou do své stálé expozice. Přečetl dopis Sýkorova francouzského přítele a výtvarného umělce Francoise Morelleta, který poukázal na podobný společný osud malířů z malých měst. Poslední vzpomínku vypověděl lounský Páter Werner Horák a zdůraznil Sýkorovu lásku ke svým Lounům, kterou dokázal i tím, že zaplatil jeden z obnovených zvonů chrámu sv. Mikuláše. Všichni přítomní cítili, že je v prostorách na Kampě Zdeněk Sýkora s nimi.
Za Zdeňkem Sýkorou mohou do Musea Kampa přijít všichni, kteří ho měli rádi a ctili jeho umění a charakter, až do 3. srpna. Ve výstavních prostorách galerie shlédnou asi dvacítků grafik a jednu malbu. Součástí výstavy je i promítání filmu J. Brabce Krajina o Sýkorově výstavě v Karlových Varech, se záběry z malířova lounského ateliéru.

    Já znal jméno malíř Sýkora, ale osobně jsem ho poznal až v divadle, při jeho pravidelných návštěvách vernisáží a představení po roce 2003. Imponoval mi i jeho důstojný zjev a klidný, tak trochu tajemný úsměv. Navíc byl jen o rok mladší, než můj tatínek a jako on za války pracoval na železnici. Když jsem mu později daroval moji panoramatickou fotku Českého středohoří, pousmál se, jel s rukou zleva doprava a zeptal se " Tady je jaro, zde léto a podzim. Kde máte zimu?" České středohoří bylo jeho láskou a velkou inspirací celoživotní tvorby. Potěšilo mne, že i to mé si pověsil doma na jednu ze stěn mezi své obrazy. Potkávali jsme se i později v divadle i při jeho vycházkách ulicemi Loun s paní Lenkou. Naposledy jsem s ním mluvil před rokem, kdy jsem mu šel popřát k jeho úžasné devadesátce.
Nedávno jsem viděl krásný film pana režiséra Brabce a jeho prostřednictvím se podíval do jeho lounského ateliéru. Před očima měl "své" České středohoří. Před týdnem jsem byl ve Francii, kterou měl tak rád a tam jsem se dozvěděl o jeho odchodu. Věděl jsem o jeho zdravotních problémech, v jeho věku obvyklých, přesto mě tato zpráva zarmoutila. V deštivou středu jsem se také vydal do Prahy, abych společně s jeho přáteli vzpomněl na tohoto jedinečného umělce. Paní Meda a Lenka stály před oknem, za kterým rozrývaly hladinu Vltavy proudy deště, nad jezem stála kopie židle Magdaleny Jetelové a na ní, stejně jako před lety Bohumil Hrabal, usedl Zdeněk Sýkora, klidně a tajemně se usmíval a byl rád, že je se svými přáteli.