NAROZENI V TENGENENGE

Vítejte v prostorách útulné galerie U Plazíka a seznamte se s dětmi žijícími v africké vesnici Tengenenge v Zimbabwe. Jen pro ty návštěvníky, kteří se jménem vesnice setkávají poprvé, stručně konstatuji, že byla založena uměle v šedesátých letech minulého století bývalým pěstitelem tabáku Tomem Blomfieldem. Ten na úpatí dolu na kámen zaměstnal dělníky ze své tabákové farmy, různého etnického původu a kultury, a společně s nimi začal sochat. Postupem času se Tengenenge etablovalo jako jedinečná sochařská komunita, mezinárodně respektovaná, největší pod širým nebem a zvláštní pospolitost, kde s kamenem žije, pracuje cca 1000 lidí, včetně žen a dětí. Když tam přijíždíte, tak se na volném prostranství blyští tisíce dokončených soch nabízených k prodeji… úžasný to pohled. Vesnice je ukryta v buši, cca 150 kilometrů na sever od Harare, mimo dosah civilizace, má však již rozvedenou tekoucí vodu a pod vedením nového majitele Dominka Benhury, který je vlastníkem dolu, se nyní snaží vyrovnat s ekonomickými změnami probíhajícími napříč celou zemí, zejména s úbytkem návštěvníků a turistů. Bez ohledu na skutečnost, že je nyní vesnice obklíčena silnicemi a těžebními stroji čínské firmy, která skoupila ostatní doly na kámen, však Tengenenge nadále žije a udržuje si pověst místa tvůrčího a inspirujícího a sociálně mimořádného. Rodinné i osobní vazby jsou tam velice silné, nikdo není úplně sám, a každý počin se tam ukládá do společné paměti… Do ní jsem již pravděpodobně vstoupila i já, jako GOGO Marie, což znamená teta a zdraví mne tam tak každý capart, co se zde v posledních pěti letech narodil a naučil mluvit.

Na zde prezentovaných amatérských fotografiích jsou děti zachyceny letech 2006 až 2011 a nezastírám, že mnoho snímků pochází z mnou organizovaných „dětských party“, které jsem pořádala, kdykoliv jsem do této komunity zavítala. A jako správná teta, všechny mé děti, tedy hlavně ty malé předškolního věku, dostávaly ovoce, sladké pití, hračku či jiný dárek a cukroví, dříve i doma pečenou housku, karásek (má hospodyně v byla na jejich pečení přeborník) a nyní tatranku… Vidíte je tedy na fotografiích usměvavé, nedočkavé… na dalších si hrají, čekají na jídlo, starají se o mladší sourozence nebo po něm touží, jako ta starší holčička na fotografii s uvázanou panenkou na zádech… A velcí kluci již staví pořádné závoďáky z bláta. Prostě typické africké děti s velkými kukadly, živé, neposedné a plné představ a snů o velkém světě, který je za hranicemi vesnice.

Nicméně mimo její prostor se dostanou velmi zřídka, vesnice je dost izolovaná a jedinou cestou ven je cestička do nejbližší školy, devět kilometrů buší, kam však nechodí všechny. Musí se zaplatit školné, pomůcky a uniforma… a jestli po něčem většina z nich sní, tak je to právě o tom, dostat se tam a pak ještě dál, tak daleko, kde začíná jiný život, z jejich pohledu opravdový život… Někteří o tom umí i vyprávět, neboť je již pár let učí anglicky moje přítelkyně, jediná středoškolačka ve vesnici, jejich učitelka Stella. Má ohromnou přirozenou autoritu, děti ji rády následují a chodí na angličtinu do školky, kterou tam již několik let se Stellou udržujeme a provozujeme. (Poslední mimořádná zpráva je, že v únoru tohoto roku byla dokončena stavba budovy skutečné školky, na jejímž spolufinancování jsem se podílela a aktivně se zde angažuje Klub přátel Tengenenge). Stella je mimo jiné i porodní bábou a tak se při svých častých návratech dovídám, které děcko mi do houfu přibylo, které se odstěhovalo, či zemřelo. Tím se pochopitelně mění i mé osobní plány a kromě slibu, že pomohu svým dětem, narozeným v letech 2005 až 2008, kdy jsem pracovala v Zimbabwe jako diplomat, rozšiřuji své aktivity tak, abych mohla pomoci všem dětem v komunitě. V tom mi výrazně pomáhá Klub přátel Tengenenge, který financuje těm malým obstarání rodných listů, uhrazuje výuku ve školce, těm starším zajišťuje učební pomůcky a hlavně přivádí od uplynulého roku do vesnice české dobrovolníky, kteří tu pár dní s dětmi pracují, zjišťují jejich potřeby a jsou ochotni podílet se na výuce… Pomaličku tak měníme, společně i s jejich rodiči, přeurčení dětí. Už neznají jen kámen, začaly kreslit, mohou si číst (před třemi lety jsem založila v Tengenenge knihovnu), chtějí chodit do školy a budou si moci časem rozhodnout o svém osudu. Věřím, že i díky všem členům Klubu přátel Tengenenge (více na www.tengenenge.cz) budou jednou hrdé na místo svého narození. Mimochodem více jak 30 z nich už to má ve svém novém rodném listě.

Děkuji za návštěvu a firmě pana Pavla Pláničky z Loun za zhotovení vystavených fotografií

Marie Imbrová (www.imbrova.cz.cc, mail: Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny )