Tak ještě jeden pohled do roku, který je nenávratně za námi. Mezi Vánoci a Silvestrem jsem si udělal výlet do naší krásné Prahy. V zimě je přeci jen trochu jiná než v léťe.

  Již delší dobu jsem přemýšlel o návštěvě některých úžasných výstav, které právě nyní v Praze probíhají. Sváteční čas konce roku je jistě vhodná doba a tak jsem si vybral úterý 28. prosince. A z výstav jednu historickou - Královský sňatek a jednu výtvarnou - Karel Škréta: Doba a dílo. Na tyto výlety jezdím většinou vlakem, kupovat si na dvě jízdy v roce dálniční známku je přepych a navíc, kde v Praze zaparkovat. Ráno v 7 jsem nasedl do motoráčku a po přestupu v Kralupech jsem byl po deváté na Masaryčce (Masarykovo nádraží). Jen to jízdné - zase o 50% dražší. Minule jsem platil za zpáteční lístek asi 120Kč, nyní již 180. Pak se dráhy diví, že s nimi téměř nikdo nejezdí.
    V Praze jsem byl brzo a tak jsme si před desátou hodinou ještě udělal procházku po Starém Městě. Ungelt, Týn, Staroměstské náměstí a pak do míst pro mne vždy tajemných a přitažlivých, do Stínadel Rychlých šípů. Vlastně do prostoru mezi Dlouhou třídou a nábřežím, kolem starého Haštala. Dnes je tato stará část Prahy hodně opravená, kostel ztratil novou omítkou své tajemno, ale čtenář Jestřábových knížek si zde dovede představit Vonty i pětici kamarádů, RS. Bylo deset a tak jsem šel do Domu u Kamenného zvonu. Zde probíhá vzácná výstava o době Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Prohlídka vystavených exponátů je fascinující. Vždyť kdy můžete vidět Zlatou bulu sicilskou, pohřební královské klenoty, nebo třeba poklady starých mincí - grošů a podobných ražeb. I když jsem prohlídku trochu uspěchal, trvala mi více než hodinu a půl.
    Venku mezitím vysvitlo sluníčko a mne čekala cesta na Pražský hrad. Přes Staroměstské náměstí, z Karlovy ulice jsem odbočil trochu bokem, přeci jen těch turistů je v Praze moc. Jo, kde jsou ty časy, když jsem si mohl vyfotit kdekoliv krásy staré Prahy. Staroměstskými uličkami jsem se dostal k Vltavě, k Lávce. Tradiční pohled na Hradčana, známý z mnoha stokorun, ale i pohledy na Vltavu a Národní divadlo. Vzhůru na krásný, ale přeplněný Karlův most. Již zmizelo lešení tzv. restaurátorů historické památky. Pozorní pozorovatelé mohou vidět jejich děsné řádění a znehodnocení 650 let staré památky. Z davu jsem se párkrát Olympusem porozhlédl a před koncem sestoupil na romantickou Kampu. Zde bylo podstatně klidněji a tak jsem chvíli pobyl na pobřežní zídce za Sovovými mlýny, pak na mostku u mlýnského kola a mříže plné zámků. Pokračuji podél Lennonovy zdi a vcházím na Malou stranu. Vzhůru radši opět postarnními uličkami, až v polsedním úseku mezi turisty kolem domu U Dvou sluncí. Pár pohledů z Radničních schodů a z rampy u hradu a kolem Špaňelského sálu a Jeleního příkopu rychle do Jízdárny Pražského hradu.
    Zde probíhá další jedinečná výstava, která se věnuje dílu a době Karla Škréty, uznávaného českého malíře 17. století. Škréta je uznáván v celém světě, jeho oltářní malby a portréty jsou perfektní. Kolem temných obrazů se člověk pohybuje pomalu, u každého díla je i jeho popis a souvislosti. Jen to osvětlení nebylo vždy perfektní, místo bez silných odlesků hledal člověk pracně. Výstava je doplněna i o obrazy Škrétových současníků, malířů i sochařů. Je zde i socha sv.Isidora ze Zlonic. Náhodou jsem se tam setkal s návštěvnicemi, které znaly Zlonice i kostelík sv.Isidora v Budeničkách. Jak říká Vláďa Petržilka, nescházejí se hory s horami, ale lidé s lidmi. Prohlídka pokračuje i na galerii, kde jsou i společná díla se synem Karlem Škrétou ml. Prohlídka nádherných barokních děl trvala opět dvě hodiny, takže jsem musel vypustit druhou část výstavy ve Valdštejnské jízdárně. Lístek mám, tak se snad do Prahy do začátku dubna ještě dostanu.
    Venkujiž  opět sluníčko zmizelo, obloha zešedivěla. Vlak mi jel asi za hodinu a čtvrt a tak jsem se pomalejší chůzí vydal hradem a po Starých zámeckých schodech dolů do města. Řeknu vám ale, že pohyb po pražských chodnících je po Kuberově zákonu artistickým výkonem. Zmrzlý a hrbatý led, jen symbolicky posypaný, to není nic pro mne. Taky jsem se druhý den nemohl ani postavit. Ale ještě k výletu. Prošel jsem opět Starým městem, zkusil se stavit u Černé matky boží (kamarád Franta ale u Kubisty nebyl), v pekárně v Hybernský si dal kafe a rohlík (již jsem měl po celém dni hlad) a na nádraží našel spěšný vlak, který mě dovezl až na Peruc. Přijel jsem celý zmrzlý, spojení bylo sice rychlejší, ale asi došlo uhlí. Ve vlaku netopili. Ale byl jsem se svojí cestou do  Prahy za  jejími krásami a výstavami moc spokojen, viděl jsem vzácné a jedinečné exponáty a i něco trochu nafotil se zimních krás města v srdci Evropy.

FOTO barevné původní z celé procházky.

FOTO vybrané černobílé, které zimní Praze sluší více.

Diskuze