Již v roce 2008 jsem slíbil svým čtenářům pověst o perucké Podkově. Bohužel jsem nikde nenašel toto vyprávění v písmné formě (určitě jsem ho četl v knize peruckách pověstí) a tak jsem se pokusil napsat pověst novou dle starých vzpomínek. Je na vás, zda se vám bude líbit.

O perucké podkově

   V dobách dávných, za krále Jana, se nižší česká šlechta musela podílet na jeho vojenských taženích. Král Jan byl udatný bojovník a tak se s českým vojskem zůčastňoval kdejaké bitvy. Samozřejmě byli v jeho oddílech i peručtí Pětipesští, což byl rod v té době zde sídlící. Mladý pánův syn, tuším Stašek, se při jedné z těchto vojenských výprav dostal i do Polska, do oblasti velkých jezer. Vojsko zde mělo delší ležení a tak nebylo divu, že se mladí bojovníci podívali po místních pannách. Staškovi se jedna z nich, budeme ji říkat Zofia, zalíbila natolik, že si ji přivezl domů na své perucké sídlo. Mladé paní se Stašek také líbil a tak vše spělo ke společnému životu. Navíc si Zofii oblíbilo služebnictvo i místní obyvatelé. Po půl roce však Stašek zpozoroval v Zofiiných očích smutek, i zeptal se, co ji trápí. Ona zprvu odpovídala, že nic, ale na další Staškovo naléhání se svěřila, že ji zde chybí vodní plochy, na které byla zvyklá ze svého domova. I Stašek nemeškal, vyhlédl v hlubokém dolu pod Perucí vhodné místo, nechal vykácet starý prales a napříč údolím nasypat nevídaně vysokou hráz. Potok, který údolím protéká od Débře, začal postupně zaplňovat vykácenou úžlabinu, až zde po několika měsících vzniklo velké jezero. Stalo se oblíbeným místem společných vycházek Staška a Zofie. Většinou v milostném obětí došli až na hráz, kde spolu okusili chladnou peruckou vodu. Oba byli dobří plavci a pohyb po hladině jezera jim byl příjemným zpestřením všedních starostí.

    Po dvou letech se však Král Jan rozhodl k další vojenské výpravě a tak se Stašek musel připojit ke královskému vojsku. Bylo to na podzim a Zofie již v té chvíli tušila, že společné vycházky k jezeru přinesou nový plod jejich lásky. Nerada pouštěla Staška do války, ale pro něho to byla povinnost i mužská čest.

Bylo dobojováno a Stašek se po půl roce vrátil domů na Peruc. Nevítala ho však Zofie, ale jeho nejvěrnější služebník. Se slzami v očích vyprávěl svému pánu tragický příběch, který se stal v prvých teplých dnech toho roku. Zofie, která již byla vysoko v požehnaném stavu, se rozhodla, že si zajde na oblíbenou hráz jezera a využije slunného dne k prvé letošní koupeli. Nikdo však neví, co se stalo, zda nějaký zbloudilý kořen se ji zapletl k nohám, či nevolnost z očekávání, Zofie se několik desítek metrů od břehu potopila pod hladinu a nikdo ji již neviděl. Stašek byl zdrcen touto zprávou, jeho oči se zalily slzami a v duši se usídlil hluboků smutek a stesk. Příští den se vydal na svém koni na hráz jezera, dlouze pohlédl na jeho hladinu, pobídl koně ve slabinách a i s ním skočil do hluboké vody. Když to služebnictvo zjistilo, sehnalo všechen místní lid a hráz jezera prokopali. Nenašli však ani Staška, ani jeho sličnou Zofii. Na hrázi, odkud Stašek na svém koni do jezera skočil, nechali zbudovat kamennou podkovu a jezero již nikdy nenapustili.

    Dodnes v údolí pod Perucí můžete vidět velkou část sypané hráze jezera a v místech, kde je prokopána i starou kamennou podkovu, ukrytou v stínu lesa. Tolik pověst o další z peruckých velkých lásek.

(Na základě vypravování starců a své obrazotvornosti sepsal Mirek Plazík Blažek, 2010).

FOTO z obnovy podkovy