Prolog 

   Téměř s pravidelností se na nich objevují tři motivy. Kámen, voda a kmeny a křoviska živé i tlející. Uvědomil jsem si, jak výrazně tvoří naši krajinu, prostředí ve kterém žijeme i naší kouzelnou Peruc. I v pozdním podzimu nepřeberné množství barevných odstínů, doladěných měkkým dopoledním sluncem. 

I. 

    Kámen je na Peruci dominantní, vždyť se zde znatelně prolínají vrstvy opuky a pískovce. A to ne jen tak nějakého. Dokonce Peruckého pískovce. Píši velké P, protože je to skutečně terminus technikus. Tento druh pískovce se takto nazývá na celém světě. Opuku sem položilo mladší moře, na pískovcový podklad. Na mnohých místech je opuka vytěžená, pro většinu starších mísních domů posloužila jako stavební materiál. A tam, kde zůstala neomítnutá, je ohromně fotogenická. Třeba jako na hospodářských objektech u Třesků. Ale to už jsme u vody.

II. 

       Dva rybníky nad sebou a pod nimi starý hrdinný Oldřich. Hořejší rybník se samozřejmě nazývá Hořejšák, nebo také pivovarský. Pivovar zde už bohužel téměř sto let není. Za našich dětských let byl plný husí, které sem ráno scházely a v podvečer sami vracely domů. Dnes se kolem něho občas motají peručtí rybáři. Ten pod ním musí být Dolejšák, nebo také Sádek. Jedno z nejkouzelnějších míst Peruce. Vždy když sem scházím, rozhlížím se, zda neuvidím vodníka, jak šije, šije si botičky. Ale asi se vždy přede mnou ponoří pod hladinu. Krátce se zastavím u kamaráda Oldřicha, doma jsem na jedné fotce zjistil, že se z něho na mne díval jakýsi Oldřichosaurus.  Obhlídka malého kamenného mostku, na němž kdysi stával Jan z Nepomuku, ten, co mu jazyk neshnil ani v hrobě. A ejhle, tu je vodník! Sice pískovcový, jak ho sem vytesal v třicátých letech jeden student, ale je to náš starý, perucký. 

III. 

    Po pěšině, která už dávno pěšinou není, stoupám mezi pískovci na druhou stráň ke skalám, kterým se již léta říká Vyšehrady, nebo po našem Vyšáky. A tady již máme třetí motiv, stromy, křoviska, kořeny i pařezy. I když vlastně tím prvým zásadním byl již dole náš starý dub, ke ketrému si před tisíci lety, tehdy k ještě mladému kmínku, přivázalo koně přemyslovské kníže Oldřich. Na skalách kdysi rostla lavička z borovice. Sedávali jsme na ní jako děti, milenci, pak se svými dětmi a nakonec i vnoučaty. Borovice však dožila a motorová zubatka jakéhosi dřevokopa ji uřízla. Pod jinou borovicí, vedle Malého Vyšáku, také od třicátých let vyhlíží k silnici do údolí pískovcová Sfinga. Mezi suchým listím se zelenají polštáře jemného mechu.

Epilog

        O kousek dál svítí červené plody šípkových růží, stříbří se vysoká tráva a rozpadají se ploty bývalých lesních školek. Po Konvalinské cestě jsem sešel na silnici a kolem fořtovny, kde parkují dva kočáry, vzhůru do zámeckého parku. Blíží se poledne, mrknu ještě na kamennou pannu u Fillů, do otevřených dveří kostela sv. Petra a Pavla i na toho Jana z mostku a už si du ohřát oběd v mé Galerii u Plazíka.

FOTO Listopadová trilogie