Jediná změna byla v tom, že to byl oficiální zájezd Firo Tour a nejeli přátelé z Hřivic. Vyrazili jsme jako obvykle v podvečer z Komenského náměstí v Lounech, cestou doplnili autobus a přes Prahu a Rozvadov začali noční jízdu Německem. Moc jsem nespal, ale ani neviděl. Pamatuji si frankfurtské letiště a pár povědomých jmen míst, kterými jsme projížděli a to je z noci vše. Prvá přestávka za světla byla až na německo-nizozemských hranicích. Protažení, ranní káva a jede se dál. Kolem oken autobusu se míhala již typická holandská rovina, brázděná kanály, z které vyrůstaly krásné stožáry větrných elektráren. Po obloze se rychle pohybovaly těžší mraky, ale objevilo se i sluníčko. 
     Dojeli jsme k velké vodě a po úzké hrázy se vydali na druhý břeh. Mysleli jsme si, že máme vlevo umělé jezero, vytvořené šikovnými Holanďany odtržením od moře, které jsme předpokládali na straně pravé. Také barva vody byla různá. Ale až doma jsem zjistil, že po obou stranách byla jezera. Po pravé straně bylo IJsselmeer, největší nizozemské jezero s celkovou plochou 1100 km2, které vzniklo přehrazením zálivu Zuiderzee hrází Afsluitdijk v roce 1932. Hráz mezi Enkhuizenem a Lelystaden, po které jsme jeli, byla dokončena v roce 1976. Do té doby bylo jezero Markermeer, které jsme měli po levé ruce, součástí IJsselmeer. (Viz mapa ).
     Zaparkovali jsme na druhém břehu a v přístavišti nastoupili na loď, která nás zavezla do nádherného skanzenu, Zuiderzee Museum . Sem, k městečku Enkhuizen, přenesli (podobně, jako u nás v Rožnově) různá vesnická i maloměstská stavení, včetně kostela a tak se na březích jezera a kanálů člověk přenese do pravé holandské vesnice. A není to místo mrtvé, pracují zde řemeslníci, kteří vyrábí předměty denní potřeby tak, jako to dělali jejich předkové. Prošli jsme malé obytné baráčky, stáje, obchody, faru, školu i kostel, ochutnali uzené sledě, viděli, jak se dělají kartáče, pytle, sítě. U výhně stál kovář a cosi vytvářel na kovadlině, v cukrárně jsme mohli okusit tamní zákusky a v sýrárně vyhlášené holandské sýry.
    Já poté vyrazil do rybářské vesničky a odtud do skutečného sousedního města. Rád poznávám i obyčejné - neturistická místa. Dle plánku, který jsme dostali to byl jen kousek (asi 1 km) zpět k místu, ze kterého jsme vypluli. Ale! Ale všechny pěšiny nebyly schůdné a bylo to dále než ten km. Nikde to neříkejte, ale poprvé jsem tak trochu zabloudil a přišel pozdě k autobusu. Samozřejmě jsem se omluvil, i když jsem nebyl poslední.
    Pokračovali jsme za další typickou holandskou specialitou, na exkurzi do výrobny sýrů. Na farmě Henri Williga  nás vřele přivítali a mladší sýrař nás hezkou holandskou češtinou seznámil s postupem celé výroby a se všemi druhy sýrů. Vysloužil si náš potlesk. Předvedené sýry, které nám chutnali, jsme si i koupili. Přestože zde bylo plno dalších autobusů na exkurzi, čekání se vyplatilo a na farmě se nám líbilo.
    Farma leží u městečka Volendam, do kterého jsme se zajeli podívat. Kouzelné městečko na břehu moře, nebo vlastně opět jezera. Přístav a naproti domky, nalepené jeden na druhém a všechny na naše poměry dost malé. V Holandsku a hlavně na pobřeží je každý metr cenný, vždyť byl většinou vyrván z nadvlády moře. I Volendam leží za vysokou hrází a část vlastního města je pod úrovní mořské hladiny. Po procházce po turistické hrázy jsem opět sestoupil mezi běžné domy. Ty byly menší ještě než ty u jezera a mezi nimi úzké uličky, kam ani auto nevjede. Božský klid, místo pro odpočinek a meditaci. A ulice protínají, nebo v souběhu s nimi jsou neodmyslitelné kanály. Ty se zde lidé využívají pro dopravu nejen rekreační, ale třeba i na jízdu do práce, do školy. Často vedou schůdky z obýváku přímo k zakotvené lodi.  A mnohde se na vodě i žije.
    Holanďané žijí v souladu s přírodou a se živly, které využívají nenásilně ve svůj prospěch. A je to voda, vítr i ukořistěná země. Cestou jsme již zahlédli prvá pole s květinami, ale ty nás čekaly až další dny. Přes Amsterodam jsme se vydali do Rotterdamu, na jehož předměstí jsme byli ubytováni v moc pěkném hotelu Bastion Rhoon. Ale ta cesta v počínajícím podmračeném soumraku nám trvala tři hodiny, čtyřproudé dálnice byly zacpány stejně, jako ty v okolí Prahy. S Pepou jsme se osprchli, pojedli zásoby z domova a rychle šli spát. Vždyť musíme ráno brzo vstávat a čeká nás další poznávání.

FOTO Holandsko 2010 - den prvý

Diskuze