V minulých dnech jsem se dozvěděl smutnou zprávu, že po dlouhé nemoci zemřel Vladimír Matějček (1939 - 2009), dlouholetý perucký hospodský a vysoký činitel Sokola.

    Již zažitý název jeho restaurace „U Matějčků“ napovídá, že patřil do dynastie krčmářů, šenkýřů a hostinských, jejichž jméno je navždy spjato s historií naší obce. Málokdo však ví, že rod Matějček patří mezi nejstarší perucké rody a je snad jediný, který přežil v mužské linii na Peruci všechny dějinné a sociální změny od dávných časů až do současnosti. Po Vladimíru Matějčkovi tedy zůstane nejen nezacelitelná mezera ve společensko-kulturním životě Peruce. S jeho odchodem nenávratně zmizel i notný kus naší minulosti.
    Jméno Matějček se na Peruci začíná objevovat již na přelomu 17. a 18. století. Nejstarší matriky nám napovídají, že tento rod ponejprve sídlil v Černochově. Je tedy možné, že k nám přišel odtamtud.
    Když pečlivý administrátor zapisoval platby peruckých sedláků do farní pokladny, uvedl za sezónu 1709-10 mezi poplatníky také Vavřince Matějčka. Nás ovšem zajímá až rok 1725, kdy se ve farním účetnictví objevuje další rolník téhož příjmení: Matěj. A tady už musíme zbystřit pozornost, protože porovnáním těchto zápisů s pozdějšími farními seznamy duší, kde se již vyskytují i čísla popisná, můžeme dohledat, kde Matěj žil a hospodařil. Bohužel ve starých peruckých matrikách křest ani jednoho z nich zapsán není, takže jejich rodinný vztah zůstane asi navždy nejasný. Patrně se oba narodili ještě před počátkem vedení matričních knih (1678).
    Budeme tedy sedláka Matěje Matějčka (jako hospodář uváděn 1725-1746) považovat za prvního z pozdějšího rodu budoucích hostinských. Za neznámých okolností přebírá statek, jemuž se až do konce 19. století říkávalo U BRICHTŮ. (Patrně podle bývalého majitele, žijícího zde ještě před rokem 1653, odkdy jsou vedeny farní účetní knihy.) Na tomto místě stojí dnes č.p. 31, polorozbořené stavení v uličce Na Rynečku. Z jeho nádvoří je obecní dvůr a z bývalých stodol jsou dílny, přístupné z Žižkovy ulice. S tímto domem jsou spojeny osudy čtyř generací Matějčků po dalších skoro 150 let. Matěj dle údajů v matrice umírá roku 1742 v 90. letech. Informace o věku však musíme brát vzhledem k neexistenci dřívějších písemných záznamů s rezervou. Poznámku zasluhuje také nesoulad mezi údaji v kostelních účtech a matrikách. Sledováním těchto dvou pramenů jsem dospěl k názoru, že farní výběrčí, patrně ze setrvačnosti nebo neznalosti, zapisoval často ještě po několik let statek pod jménem již mrtvého hospodáře. Matrika je tedy v letopočtech spolehlivější.
    Po Matějovi přebírá na dlouhá léta otěže jeho syn Jan Matějček. Ten podle farních počtů držel tento grunt 1746 až 1789. Matrika uvádí, že zemřel 1788 ve věku 88 let, ale jeho křest v ní kolem roku 1700 zapsán není, což nahrává domněnce, že tato rodová větev není pokrevně spřízněná s matrikou podchycenými černochovskými Matějčky. Jako třetí v pořadí nastupuje Matěj Matějček (*1765 až +1821 v 57 letech), který hospodaří v letech 1789 – 1812. Následuje Jan Matějček (+1865 jako „vejminkář“), jenž je hlavou rodiny 1813 až 1836. Ten má několik synů, ale ani jeden po něm grunt nedědí a všichni postupně odcházejí. Jako poslední nejmladší Jan. Statkář nakonec vdává nejstarší dceru Marii a předává usedlost jejímu manželovi. Postupně se zde v této roli vystřídají Josef Šmidl (1837, umírá hned po svatbě ve 24 letech) z Kozojed a Jan Švestka (jako hospodář 1839 - 1856), syn hospodského z Břínkova.
    V této době Jan Matějček (nar. 1830), budoucí první hospodský z rodu, dospívá v muže a slouží na statku jako „oráč“ neboli čeledín. Záhy se žení a odchází z rodného domu. Jen pro zajímavost doplňme, že na usedlosti dožila ještě jeho stará matka Anna. Noví obyvatelé se střídali relativně rychle. Po odstěhování Švestků si další Matějčkovic dceru Rosálii vzal Josef Pulchart (1859). Po něm zde žili a umírali – již bez návaznosti na původní rodinu – dvě generace Stehlíků (1863 – 1898), pocházející z Hříškova, Antonín Verner (1900), původem z Veltěž, a jako poslední Sochor (podle pamětníků).
    Ale zpět k Janovi. Toho nalézáme roku 1856 v OBECNÍM DOMĚ, č.p. 49 (dnes radnice), jako pachtýře nového obecního hostince. Od této chvíle zná Peruc hospodského Matějčka. Historička Michaela Neudertová-Hrubá dokonce dohledala nájemní smlouvu a zmiňuje ji v knize Peruc a okolí v proměnách času, kde ovšem chybně ztotožňuje Obecní dům s dnešním Hostincem u Matějčka. Podle ní mu hospoda byla v prosinci 1865 pronajata za 141 zlatých na rok (Neudertová 1998, s. 102, Hrubá 2008, s. 93). Jan Matějček zde jako pachtýř vydržel až do roku 1870. Pak v dokladech několik let chybí, ale po roce 1874 již sídlí ve vlastním hostinci č. 138, na rohu dnešní Žižkovy a Komenského ulice. HOSTINEC U MATĚJČKŮ byl tedy postaven někdy mezi roky 1875 až 1886. A patrně není náhoda, že stojí přímo za bývalým Matějčkovým statkem č. 31. Jan pravděpodobně po rodičích zdědil část pozemků, ležících hned za humny tohoto hospodářství. Jako obyvatel domu č. 138 je ve farních soupisech duší uváděn až do roku 1886.
    V roce 1900 je v archu sčítání lidu jako nová hlava rodu zapsán jeho nejstarší syn Josef Matějček (*1854). Toho uvádí i Adresář král. města Loun a okresu lounského z roku 1909. Tatínek nebožtíka Vladimíra Matějčka se musel narodit až v minulém století, protože úřední arch zná jen syny Jaromíra (*1893) a Jana (*1896). Podle vzpomínek se jmenoval Josef Matějček a zemřel v 70. letech minulého století.
    Neudertová-Hrubá píše, že „u Matěje“, jak se lidově říká, bujely vždy národní ideály a slavnosti. Někteří prvorepublikoví pamětníci podotýkají, že sem chodil spíše dělný lid, U Kalnejch na náměstí (dnes U zámku) prý sedávali sedláci a na Radnici pili hlavně zámečtí úředníci. Jiní to ale popírají a nepamatují si, že by se perucké hospody byly takto rozkastované. Ať už to bylo jakkoliv, troufám si tvrdit, – přestože Matějčkovi nebyli nikdy jediní hostinští na Peruci (za první republiky zde bylo např. V provozu sedm hospod) – že byli těmi nejdůležitějšími. Hospoda zůstává v rodinném držení, a tak se snad na Peruci budeme s Matějčkem potkávat dál.

Jan Vnouček
(psáno pro Svobodný hlas, nezkrácená verze)