20.11.2008
Letos vzpomínáme 40 let od událostí Pražského jara, období snahy o změnu poměrů v naší zemi v roce 1968. Všechny naděje zatrhl vstup vojsk Varšavské smlouvy, ale národ se nevzdával.
Motto:
Když byla v listopadu 1968 studentská stávka, šel jsem na filozofickou fakultu, kam jsem chodil téměř denně, a na střeše vidím rudou vlajku. Tak jsem přišel na Akademickou radu studentskou, a tam byly dvě dívky. Zeptal jsem se jich, co znamená rudá vlajka na střeše. Na to mi jedna z nich řekla: "Rudá vlajka je symbol revoluce, to ty nevíš?"
Listopadová stávka v roce 1968, nejen na Filozofické fakultě, používala podobných nástrojům, jaké používali studenti v Paříži v květnu 1968. Byla to zejména okupační stávka, tedy model, kdy stávka musí mít nějaký obsah, musí být nějaké přednášky, a kdy to nemůže být jen nepořádek nebo pouhé zrušení výuky.
Novinář Petr Uhl
Polednová naděje byla v národě vystřídána skepsí a znechucením z politiky a zavládla lhostejnost. To ale nebyl zatím případ mládeže. Význam posrpnové aktivity mládeže, zejména vysokoškolské, byl v tom, že nejdéle vzdorovala všeobecné skepsi a lhostejnosti. Do této situace přišlo listopadové zasedání ÚV KSČ ve dnech 14 až 17. listopadu, které přijalo požadavek Moskvy na dlouhodobou přítomnost sovětských jednotek na území ČSSR. Toto rozhodnutí vyvolalo odpor i u vysokoškoláků. Ti v polovině listopadu 1968 vyhlásili okupační stávku na fakultách. Přestože jedním z požadavků stávkujících byla svoboda projevu a zrušení censury, Úřad pro tisk a informace novinářům zakázal o stávce informovat. Heslem stávky bylo sdělení Jana Husa z Kostnice: „Stůjte provždy v poznané pravdě!“ Stávkou, při níž řádné přednášky byly nahrazeny diskusemi o aktuální politice, chtěli studenti znovu aktivizovat občany k obraně národní a státní nezávislosti, ale bylo to už úsilí donkichotské.
I my na středních školách jsme se připojili ke studentské stávce, já s kamarády na Průmyslové škole v Chomutově. Ve stávkovém výboru nás bylo 5 a spolu s dalšími zástupci škol a učilišť jsme se sešli na tehdejším okresním výboru ČSM (v blízkosti divadla). Sem přicházely materiály z Prahy, rezoluce s 10 body požadavků vysokoškoláků, Provolání k dělníkům a rolníkům, letáky, výzvy, informace. Většina nás se rozhodla ke stávce připojit, převzali jsme materiály a rozmnožovali na starých cyklostylech. Špinaví od modré barvy jsme je poté roznášeli do chomutovských fabrik. Do VTŽ nás již milicionáři nepustili, mezi mnohé další dělníky, ale i jiné občany jsme se dostali a informace od studentů jsme jim předali. V té době ještě nadšení z roku 1968 a odpor k okupantům neutuchal a lidé je většinou nadšeně přebírali a vyjadřovali nám podporu.
Nevěděli jsme, co bude se stávkou dál, ale stávkovou pohotovost jsme drželi ve dne i v noci. Ředitel SPŠ ing. Jiří Lorenc nám k tomu účelu propůjčil svoji ředitelnu, kde jsme měli stálé spojení s Prahou. Kuchařky ze školní jídelny nám tam dodaly i stravu. Vydrželi jsme asi 3 dny. Ve škole se neučilo, ale mnozí studenti do školy přicházeli a diskutovali o situaci i o všem, co je zajímalo. Vedení státu však již v té době nedokázalo, nebo více se možná po podpisech v Moskvě bálo, se studenty mluvit, tak jako se to dělo na jaře toho roku (viz Slovanský dům a vystoupení Jos. Smrkovského). Jak již bylo psáno, o stávce se nesmělo ani moc psát, tak celá iniciativa, stejně jako mnohé další v té době, vyprchala do ztracena. I my jsme se zklamáni vrátili do školních lavic.
Čekala nás však ještě jedna tragická událost, ale o té zas až v lednu.
Svodky StB z listopadu 1968,
Od strany 8 o studentské stávce.
|