Pamětníci si jistě vzpomenou na expozici Národního muzea, která byla součástí prohlídky peruckého známku a týkala se osídlení Čech před tisícem a více let. Jednoho z vystavovaných hrobů se týká zajímavý příspěvek pana Tomáše Nováka.

Hraničář

Nález hrobu

    Na samém sklonku 19. století, konkrétně v roce 1898, byl v katastru obce Noutonice na Kladensku učiněn pozoruhodný nález. Amatérský archeolog Jan Felcman, ředitel cukrovaru ve Zvoleněvsi, objevil na pozemku pana J. Zabranského (parcela č. 136) tři kostrové hroby z doby římské. Jeden z nich je nepřímo spojen s příběhem peruckého zámku.

Podle současného antropologického rozboru se jednalo o muže ve věku čtyřiceti až padesáti let. Nález nespálených pozůstatků byl vskutku raritou. V inkriminovaném období totiž bylo téměř železným pravidlem pohřbívat žehem, nikoliv ukládat tělo do země. Začtěme se nyní do vzpomínky PhDr. Eduarda Droberjara, Dr., klasického archeologa se zaměřením na život Germánů:

Jednoho hezkého slunečného dne, kdy to láká archeology více do terénu než do temných depozitářů, jsem byl pověřen jet do našeho postupně rušeného depozitáře na zámku v Peruci s cílem pokračovat v přípravě na stěhování sbírek z již nevyhovujících prostor.

    Přes své zklamání nad stavem depozitních místností (jejíž dřevěné části byly mj. velmi postiženy parazitní dřevomorkou) se společně s týmem archeologů dal do práce na zkoumání unikátního skeletu přímo na místě.

Setkání s Chodcem
    Pohybovat s celou vitrínou bylo téměř nemožné. Se zeminou byly ve vitríně také těžké kameny. Přestěhovat celý hrob s vitrínou se nedalo ani za pomoci party siláků. Navíc jsme přece chtěli dozkoumat již na konci minulého století vykopaný hrob, který navíc nebyl ani antropologicky určen. Podle již dříve objevených předmětů u kostry nebožtíka (bronzové spony, kostěný hřeben a hliněnám nádoba) jsme věděli, že pohřbená osoba žila právě v době Marobudovy říše. Navíc kostrových hrobů z této doby je známo jen několik. Proto bylo rozhodnuto, že se v jednom ze zámeckých sálů uskuteční vskutku neobvyklý výzkum tohoto kostrového hrobu. Z tmavých míst sálu jsme se pokusili v dezolátních místnostech přesunout, lépe řečeno posunout po parketách celou truhlu k oknu na světlo. Tak totiž celá vitrína vypadala, jako by připomínala prosklenou rakev. Po otevření víka dnes již starožitné vitríny jsme se dali do práce. Připomínala vskutku archeologický výzkum – pásmo, skládací metry, rýsovací prkno, špachtle a štětečky, stativ s fotoaparátem – ale v poněkud jiném prostředí. Nejprve jsme celý hrob zdokumentovali, tj. změřili, nakreslili a vyfotografovali. Pak jsme začali postupně odebírat zeminu s kameny v okolí kostry a velmi opatrně vytahovat i jednotlivé kosti, které jsme ukládali do podlouhlé krabice, zhotovené speciálně pro antropology. Přitom jsme si říkali, komu asi mohla tato kostra patřit. Po umytí kostí v antropologické laboratoři a nezbytných detailních pozorováních jsme se dozvěděli od paní doktorky Dobisíkové, že kostra patřila muži robustního skeletu vysokému 178 cm. Muž se dožil čtyřiceti až padesáti let. Na kostře byly mimo jiného zjištěny nárůsty na dolních končetinách, které ukazují na zvýšenou potřebu používání čtyřhlavého stehenního svalu a podkolenního a lýtkového svalu. Lze se domnívat, že muž za svého života intenzivně chodil, zřejmě i dlouhé vzdálenosti.

Toto je pouze začátek vzrušujícího příběhu, který bude pokračovat v navazujícím článku.

Zdroj: DROBERJAR, Eduard: Příběh o Marobudovi. Praha 2000, s. 92-94

Tomáš Novák