24.10.2007

Zajímavá úvaha, která mne přesvědčila i pobavila. I já dosud žiju.

Gratuluji!  Nám všem, kterým je mezi 20 až 60 lety...

Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v (připojuji ve 40.), 50., 60., 70., a 80. letech, neměli vůbec šanci přežít ...
Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo.
Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu.
Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole nebo koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice, a ne z plastových lahví.
Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní.
Z jedné flašky nás obvykle pilo několik , ale všichni jsme to ve zdraví přežili ...
Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce jenom proto, abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji domontovali.
Pořád jsme někde venku lítali, a bez rodičů …
Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů teprve až se venku rozsvítily lampy. Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat.
Neměli jsme žádné Playstationy, Nintendo eller X-box - vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet - měli jsme ale kamarády!!
Kradli jsme ovoce, ale nikdy jsme nic úmyslně neničili. Maximálně jsme do laviček ryli srdce …
Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu - jen my!
Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout.
Našli jsme si hry s tenisáky, klacky,  a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík).
I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko.
Měli jsme  volnost i odpovědnost!.
Naučili jsme se chovat i poradit si ...

Blahopřeji každému,
kdo měl toto velké štěstí a žil jako dítě!!!

H H