18.10.2007

Perucký zpravodaj uveřejnil reakce na článek v časopise Dědictví Koruny české, který jsme předložili čtenářům minulý týden. Zde je prvá od bývalého starosty Josefa Vilhelma.

ČTENÁŘI NÁM PÍŠI

Ještě jednou  o  peruckém zámku

Ve čtvrtletníku ochránců a přátel našeho kulturního dědictví  vydávaném Nezávislou památkovou unií v Praze  pod názvem  Dědictví Koruny české  byl v č. 1-2007  uveřejněn článek  Quo vadis, památky české? - Peruc od dob slávy po utrpení.
Jelikož je tento článek plný nepravdivých informací vyplývajících z neznalosti, a navíc je i urážlivý a znevažuje práci celého zastupitelstva obce, rozhodl se bývalý starosta Josef Vilhelm uvést vše na pravou míru a vyvrátit bezdůvodné nařčení …

Zámek Peruc byl zkonfiskován Františku Antonínu Thunu Hohensteinovi dle dekretu 12.1945 Sb. dne 18. 9. 1956. Podle výměrů a přídělů ONV v Lounech ze dne 26. 8. l963 č. j. 3547/63 a ze dne 18. 11. 1963 č. j.  6697.63 vkládá se vlastnické právo československému státu – Národnímu muzeu v Praze. Zámek byl NM využíván jako depozitář (archeologické sbírky, prehistorie, protohistorie a knihovna).
Havarijní stav zámku již nastal v 70. letech minulého století. V tomto období se snažilo Národní muzeum zajistit potřebnou stavební kapacitu na celkovou opravu objektu, ale u žádné stavební organizace neuspělo (možno doložit). Rovněž nebylo povoleno Okresním národním výborem v Lounech, aby Místní národní výbor Peruc založil Drobnou provozovnu za účelem zabezpečení opravy zámku (doklady k dispozici). Dne 17. 12. 1986 vyzval proto národní výbor majitele zámku, aby provedl údržbářské práce objektu  nutné pro jeho záchranu (kopie žádosti založena) – opět bez výsledku!
Od června roku l962 do 30. 11. 1990 jsem pracoval jako technik u Okresního stavebního podniku v Lounech a v 80. letech jsem byl členem  Rady MNV Peruc. Proto jsem skutečnost o stavu zámku velmi dobře znal. Do funkce starosty Obce Peruc jsem nastoupil 1. 12. 1990 a v tu dobu byl již zámek   značně poškozen. V důsledku havarijního stavu střešního pláště a vlivem dlouhodobého zatékání vody byl objekt zasažen prorůstající dřevomorkou a celkově byl celý zavlhlý. Již 11. února 1991 proběhlo z naší iniciativy jednání  s Národním muzeem Praha, kdy  bylo přislíbeno okamžité zahájení prací pro záchranu zámku  - opět bez výsledku. Podotýkám, že od začátku jednání jsme  neusilovali o získání zámku do majetku obce. Chtěli jsme pouze docílit toho,  aby Národní muzeum  jako majitel zámku zahájilo potřebné opravy, neboť hrozilo, že dojde ke zřícení  objektu a uprostřed obce vznikne zbořeniště…
Dne 14. srpna 1991 jsme požádali Ústav památkové péče v Ústí nad Labem o odborné posouzení současného stavu zámku. Odborný posudek  konstatoval,  že objekt je v havarijním stavu a část konstrukcí hrozí bezprostředním zřícením. Referát kultury Okresního úřadu v Lounech vydal dne
16. července 1992  Rozhodnutí, ve kterém  nařizuje majiteli provedení údržbářských  prací. Proti tomuto Rozhodnutí se Národní muzeum Praha odvolalo k Ministerstvu kultury ČR.  Obec Peruc k tomuto odvolání zaslala své stanovisko. Ministerstvo kultury ČR vydalo dne 16. 3. 1993 Rozhodnutí, ve kterém zamítá odvolání NM a potvrzuje Rozhodnutí referátu kultury Okresního úřadu v Lounech.

Dne 28. 7. 1993 však zasílá Ministerstvo kultury ČR dopis Okresní privatizační komisi, ve kterém žádá o vyjádření k prodeji zámku Peruc výběrovým řízením za tržní cenu. Po tomto zjištění jsme  se začali obávat toho, že si zámek ve veřejné soutěži koupí  zájemce, který od některého z bankovních domů získá zástavu zámku na mnohamiliónový úvěr,  nebude se o něj starat,  a po případné likvidaci své firmy zůstane v obci  na místě zámku zbořeniště!!!
Na základě Rozhodnutí Zastupitelstva Obce Peruc jsme se proto dne  14. 10. 1993 obrátili  na vládu ČR se žádostí o schválení  přímého prodeje zámku Obci Peruc. Rozhodnutím vlády ze dne 4. 7. 1994 byla výjimka Národnímu muzeu Praha povolena,  a tak jsme  začali  jednat o koupi zámku. Zastupitelstvo schválilo koupi za cenu 5.477.000,-- Kč na svém veřejném zasedání dne 3. 11. 1994 s tím,  že zámek začneme opravovat postupně sami a sami budeme  hledat finančně zdatného solidního partnera, popř. nového majitele. Z důvodu nedostatku finančních prostředků na zakoupení zámku  jsme si vzali úvěr na požadovaných 5,447 mil. Kč. Tento úvěr jsme spláceli několik let. Úroková sazba v této době činila 17 – 18 %, a jen na úrocích jsme zaplatili 3,1 mil. Kč. Pro zajímavost – již v roce 1991 byly pracovníky NM Praha odhadovány náklady na rekonstrukci zámku na 130 – 150 mil. Kč.
V roce 1992 byla naše obec jedním ze zakládajících členů Purkyňovy nadace, která s námi od začátku spolupracovala na záchraně peruckého zámku. S její pomocí byla vypracována studie na využití zámku. Společně jsme provedli několik jednání o získání sponzorů pro zajištění opravy, ale marně.
Nakonec se obci podařilo prosadit opravu zámku do programu Ministerstva kultury ČR – Záchrana architektonického dědictví. Není  tedy pravda, že obec ministerstvo nežádala o pomoc. Již v roce 1995 byla zahájena oprava střešního pláště a konstrukce krovu. Všechny práce se prováděly pod kontrolou a dohledem Památkového ústavu Ústí nad Labem. V důsledku dlouhotrvajících dešťů se v roce 1996  zřítila část střechy. Po dokončení opravy střešního pláště a krovu v roce 1997 jsme pokračovali v realizaci sanačního opatření pro odstranění vlhkosti objektu,  v odstraňování  dřevomorky, zprovoznění Pamětní síně Emila Filly a v opravě venkovní fasády vč. výměny oken.

I v průběhu prováděných oprav jsme jednali s řadou zájemců o odkoupení zámku. Prvním zájemcem byla již v roce 1995 Česká národní banka. Protože to byl zájemce podle našich představ byl by mu jistě zámek prodán, ale nakonec bohužel od projektu odstoupil. Postupně bylo jednáno s řadou dalších zájemců, např. s  ředitelem akademie výtvarného umění Národní galerie Praha prof. Knížákem, dále s Asociací fotografů, kteří zde chtěli, kromě jiného, zřídit muzeum fotografie. Dále jsme nabízeli objekt Krajskému úřadu Ústeckého kraje, Ministerstvu kultury ČR atd. Celkem jsme jednali přibližně s dvaceti  zájemci z celého světa.
V předkládaných projektech využití zámku bylo nejčastěji uvažováno o vybudování hotelů, penzionů.  Měli zde být ubytováni  bohatí senioři, staří  vysloužilí  herci, spisovatelé a jiní  umělci. Někteří  ze  zájemců zde chtěli zřídit sídlo své firmy + svůj nový domov. Dále zde měly být výstavní a muzejní prostory, restaurátorské dílny, koncertní sály  atd.

O prováděných opravách peruckého zámku, jakož i o zájemcích o jeho odkoupení,  byla veřejnost  informována na všech veřejných zasedáních zastupitelstva obce a v obecním čtvrtletníku Perucký zpravodaj. Již od počátku jsme si uvědomovali, že  není ve finančních možnostech obce  zámek trvale vlastnit a zajistit provoz. Dříve měl zámek  potřebné materiální a finanční zajištění, patřilo k němu jen v katastrálním území Peruc cca 300 hektarů lesa, asi 300 ha polí a zahrad, pivovar, cukrovar, ovčíny apod.
My jsme chtěli  zámek zachránit pro příští generace a hlavně zabránit tomu, aby uprostřed krásné, turisticky zajímavé obce  vzniklo zbořeniště. Bylo nám jasné, že obec musí v prvé řadě zajistit pro své občany  životní podmínky  odpovídající  21. století, jako např. potřebné inženýrské sítě ve všech obcích - vodovod, kanalizace,  komunikace, plynofikace, veřejné osvětlení apod. Věděli jsme, že  na rekonstrukci a následný provoz zámku nebude mít obec peníze,  a že po jeho záchraně musí  život na zámku  obnovit nový vhodný majitel.

Každý zájemce o koupi zámku byl seznámen  s našimi podmínkami, t. j.  předložit využití objektu,  prokázat zajištění finančních prostředků potřebných k opravě, doložit časový sled a rozsah prováděných prací a v neposlední řadě vznik nových pracovních míst pro naše občany. Dále museli  zájemci respektovat  zachování Pamětní síně E. Filly. K prodeji zámku jsme využili i mnohé realitní kanceláře.
Jsem přesvědčen, že v takovém velkém objektu jako je náš zámek  musí být provozována  komerční činnost, aby z této činnosti mohly být hrazeny všechny potřebné náklady. Jinak nemá objekt šanci se uživit.  Myslím si, že tento fakt by měly brát v úvahu i příslušné památkové úřady a měly by s majiteli takovýchto objektů  vždy nalézat schůdné řešení pro zachování památek příštím generacím.

                           Josef Vilhelm

Zámek byl prodán již novým zastupitelstvem letos v únoru zájemcům z Velké Británie.