Galerie u Kozorožce PZ 3.07 - PŘÍRODA KOLEM NÁS | PZ 3.07 - PŘÍRODA KOLEM NÁS |
| Napsal Plazík st. | |
| Neděle, 27 prosinec 2009 | |
|
16.10.2007 Peruckým zámeckým parkem křížem krážem je krásný článek nejen o zámeckém parku, ale hlavně o lásce jeho autorky paní Kopicové ke zvířátkům. Peruckým zámeckým parkem křížem krážem
Na svých pravidelných procházkách parkem a přírodou kolem Peruce se znova a znova těším z toho, že zde mohu žít. Abych aspoň trochu vyjádřila svůj vděk k tomuto koutku přírody, pravidelně si nosím domů z procházek plastové lahve, papírky od čokolád i sušenek. Obaly sbírám jen ty, které se v podstatě nerozpadají nebo rozpadají pomalu – umělohmotné a tvrdé kartouny. Jemné papíry ponechávám v přírodě a pozoruji, za jak dlouho se rozpadnou . . . Toaletní papír a papírové kapesníčky mají trvanlivost jednoho pořádného deště, kartounové obaly mají trvanlivost jedné sezóny, skoro tak dlouhou jako plechovky od konzerv. Ty se v lese vyskytují ale v menšině.
 V pátek 24. srpna v noci jsem otevřela okno v pokoji směrem na náměstí. Puštík svým typickým pohybem hlavy změřil výšku v jaké je a rozlohu náměstí. Několikrát ještě otočil hlavu o 180o, podíval se na mne do pokoje, a pak si to zamířil tichým letem na kaštan před kostelem. To jsem jej viděla naposledy. Slyším ho však každou noc. Jeho typické hlasité „kuvik“, kterým mi dával vědět, že má hlad, se ozývá z kaštanu u fary tak dlouho, dokud se nevykloním z okna a nezavolám na něj. Zvu ho, aby si přiletěl na okno pro kousek libového kuřecího, protože já za ním na strom nevylezu. Po této konverzaci utichne a ozve se až zase další noc. Jeho pravidelné návštěvy si vykládám tak, že určitě nemá hlad, že z kaštanu mi jen vzkazuje, že je na živu a že se mu zatím daří dobře. PUŠTÍK OBECNÝ (Strix aluco) má velkou kulatou hlavu, okrouhlý obličej, oči hnědočerné, krátké, až po prsty opeřené nohy. Vyskytuje se v šedé a rezavě hnědé barevné formě. Mláďata mají prachový bílý šat. Puštík je aktivní v noci. Jeho let je tichý. Křídla má široká a zaoblená, ocas je krátký. Běžně hnízdí v lesích, ale obývá i větší paky. Až zase posbírám na svých procházkách křížek krážem něco zajímavého ráda se s vámi podělím. Hermína Viera Kopicová |
Z procházky 4. května letošního roku jsem si ale přinesla něco úplně jiného. Na cestě pod zámeckou zdí jsem našla ochmýřené mláďátko, které zvláštním způsobem klapalo zobákem a snažilo se zaplašit můj psí doprovod. Má psí přítelkyně je velice poslušná, a tak nebyl problém ji odvolat. Po důkladném prozkoumání okolí jsem zkonstatovala, že najít hnízdo kam mládě patří, se mi nepodaří. Proto jsem se rozhodla, že další výchovy mláděte se ujmu já. S výchovou jednoho nalezeného opeřence (Emila holuba) jsem měla již zkušenost z loňského léta. Doma jsme spolu s Vašíkem Šlikem podle atlasu ptáků velice rychle určili, že nalezené mládě je puštík obecný. Vašík byl mládětem tak ohromen, že okamžitě rozvinul všechen svůj um, aby získal mládě domů. Přemluvil maminku, aby se ujala obchodního vyjednávání. Nabídl všechny své úspory, slíbil poslušnost ve všech směrech, i v těch, ve kterých pokulhávala. Nakonec se nechal uchlácholit tím, že bude moci u nás puštíka vidět kdykoliv se mu po něm zasteskne. 
A tak se stal malý puštík aspoň na týden velkou atrakcí. Večer jsem si jej posadila na rameno a šla na procházku. Některé obyvatele jsem potěšila, některé udivila, ale našli se i takoví, kteří se mne lekli. První týden jsem skoro nespala. Během noci jsem puštíka krmila až čtyřikrát. Když měl hlad a nedostal kus kuřecího libového masa, tak řval své pronikavé „kuvik“ tak dlouho, dokud jsem mu jej nepřinesla. Nespala jsem také proto, že jsem byla zvědavá, jak se takový puštík chová. Mláďátko sedělo na otevřeném okně v prvním patře a pozorovalo noční náměstí. Pravidelně odpovídalo na volání svého rodu z parku, nebo samo vydávalo teskné tenounké zvuky. Pravidelně jsem jej kontrolovala mezi jednotlivými zdřímnutími. Při jednom procitnutí z lehké dřímoty jsem zjistila, že mi mládě nespí na prsou, kde rádo lehávalo, že není ani na okně, ani na skříni, ani na žádné větvi. Opět se rozletělo do světa. Vydala jsem se ho hledat. Před domem jsem jej neviděla, a v křoví před farou jsem neviděla už vůbec nic. Stála jsem na náměstí uprostřed noci v bílé noční košili zaplavena výčitkami svědomí a slibovala si, že hned po rozbřesku ho půjdu znovu hledat a až ho najdu, že . . . . . .. tu jsem zaslechla známé slabounké volání, které přicházelo od domu. Mládě sedělo na plůtku sousedovy zahrádky. Tím nadlouho skončily naše společné večerní procházky. Do okna jsem dala pletivo a bidýlko, na kterém ho pak bylo možné pravidelně vidět sedět.
| < Předch. | Další > |
|---|
