27.9.2007

Přináším vám pokračování vzpomínek pana Weise na jeho pobyt v peruckém cukrovaru. V prvé částí nás seznámil s Perucí konce 19. století a s cukrovarem. Doplnil jsem článek o jeho poznámky, doporučuji si je přečíst. Pojďme pokračovat.

LISTY CUKROVARNICKÉ

ČÍSLO 33-34 - ROČNÍK 62 (1945-46) - PRAHA - 31. V. 1946

VZPOMÍNKY Z MLÁDI CUKROVARNICKÉHO VYSLOUŽILCE

J. J. WEISS.

(pokračování prvé části )

    Když jsme přišli na Peruc, byl správcem cukrovaru cizozemec B. Lappe, cukrmistrem A. Dreyschock (syn známého virtuosa na klavír Alexandra Dreyschocka), adjunkty F. Vostrý a R. Rating. V té době bývali téměř všichni závodní úředníci empirikové, od piky, kteří prošli hlavními stanicemi továrny, než se stali úředníky. Změnilo se to, když po správci Lappovi nastoupil na jeho místo chvalně známý Ing. F. Knapp, přišedší k nám ze Sadové, s ním pak cukrmistr Ing. F. Siedek (jeden ze spoluzakladatelů spolku Českých chemiků) a něco později v roce 1879 (kdy jsem právě maturoval) Ing. K. C. Neumann. Měl jsem tenkrát v ruce jeho žádost, kterou se ucházel o uprázdněné místa chemika a četl s respektem jeho výtečná vysvědčení, mezi nimi i krásnou jeho habilitační práci o bromu (měl v úmyslu habilitovati se na technice).

Celkový pohled na cukrovar v provozu.

    Byl jsem velmi potěšen, že byl hrabětem přijat. Jako posluchač techniky pracoval jsem s ním a pod jeho vedením v dobách různých prázdnin v tamější laboratoři. Byl mně učitelem a laskavým rádcem. V továrně byť vzorným, u představených i dělnictva velmi oblíbeným úředníkem. Uplatňoval se ale i společensky, pořádal se mnou veselé přátelské večírky, posvícenské zábavy i dožínky ba i bály. Protančili jsme tak spolu v srdečných radovánkách leckterou noc a stali důvěrnými přáteli.

   Jak jsme vkročili do laboratoře, bylo jinak. Dával mně práce a hlavně mne přidržel k studiu o osmose, v mnohém ohledu velmi zajímavé. Studie ty mne vedly později ke konstrukci osmometru, sloužícího ke zkoušení osmosového papíru, dále k sestrojení jednoduchého přístroje na měření jeho síly a stroje ke stanovení jeho pevnosti proti přetržení a konečně ke konstrukci pumpičky auto k samočinnému vzorkování šťávy i cukroviny. Prováděli jsme při osmose různé pokusy, někdy dosti smělé. Pamatuji se na jeden z nich. Přidávali jsme k melase před osmosou zředěnou kyselinu solnou a sice až do slabé alkality melasy s úmyslem převést melasotvorné soli alkalické na chloridy. Jak jsme zjistili, prostupovaly tyto krystaloidy rychleji membranou a proto se kvocie čistoty tak upravené melasy osmotickým procesem rychleji lepšil. Tuším, že jsem v té době uveřejnil prvou svou práci o osmosozové vodě v Listech cukrovarnických.

    V milých těch pro mne nezapomenutelných stycích, byli jsme s inženýrem Neumanem až do roku 1883, kdy odcházel do Prahy by se stal, byv k tomu prof. Preisem vybídnut společníkem a spolumajitelem známé cukerné laboratoře Dr Nevole a Neumann.

    Vzpomínám vděčně na tohoto přítele svého a vítal jsem s radostí, když jsem byl později požádán Dr Vondrákem, abych zhotovil plánek a popsal mu peruckou laboratoř, v níž Ing. K. C. Neumann v roce 1880 jako chemik pracoval. Mělť Dr Vondrák v úmyslu laboratoř tu zvěčniti pod jeho jménem v technickém museu, jako typickou pro dobu jeho působnosti v cukrovaru. Snaď k tomu dojede.

Pohled na Peruc s zřetelnou úzkokolejkou (Šlepkou)  k cukrovaru.

    Po studiích na technice, odbyté jednoroční vojenské službě a dvouleté působnosti v pivovarství (v Podmoklí, Protivíně a Hamburku) stal jsem se v roce 1885 chemikem peruckého cukrovaru za správce Knappa, výborného odborníka, ale poněkud  těkavého. Měl mnoho dobrých myšlenek a rád prováděl v továrně experiment za experimentem, k nimž  mne přibíral. Bylo to pro mne znamenitou školou. Měl řadu patentů (nejznámější byl jeho nožový odlehčovač sít difusérů), dělával jsem mu výkresy a podání k patentovému úřadu. Pamatuji se, že jsme měli také jednou soudní konflikt ve věci saturace Karlíkem patentované. Žaloba však nebyla odůvodněna a dopadlo to pro nás dobře. Konali jsme totiž na saturaci mnoho pokusů, z nichž jeden zdál se kolidovati s patentovými nároky Karlíkovými. Ukázalo se však, že tomu tak není. Jako u saturace, tak snažil se správce Knapp i na všech jiných stanicích jíti kupředu, zejména v drahé špodárně, kde jsme dospěli až k minimální spotřebě špodia, ba až k úplnému jeho odstranění. Pouze já byl jsem jemu v továrně upřímně k ruce, neboť oba závodní úředníci, empirikové, neviděli rádi správcovu vrtkavost v pokusech, jež jim leckdy ztěžovaly službu. Já pak jsem mu rád vyhovoval, přiučil se mnohému a litoval proto velmi, když správce Knapp, pro jakési neshody s nově jmenovaným ředitelem panství, na své místo resignoval. Cukrmistr stal se správcem, adjunkt nastoupil na jeho místo. Já jsem byl jmenován adjunktem, můj dobrý kamarád Ing. J. Lajbl pak chemikem. Tím se poměry ovšem velmi změnily. Pro mne bylo výhodou, že nový správce mně byl nakloněn, důvěřoval mně a ponechával volnou ruku, když jsem tu a tam něco podnikal. S cukrmistrem jsem měl ovšem častěji potyčky. Byl jsem pověřen věcmi týkajícími se dělnictva a to s dosti velikou pravomocí. Vedl jsem výplatní listiny a po uzákonění nemocenského pojištění i tuto agendu. Vše to jsem dělal velmi rád, mělť jsem pro sociální věci smysl, tak jako to v té naší české povaze je. Má dobra vůle byla dělnictvem uznávána a měli mne snad i rádi. Zcela uspokojit jsem je ovšem nemohl 6) nebyly už v tehdejší době počínajícího sociálně demokratického sdružování poměry takové, jako v letech sedmdesátých.

     Snažil jsem se v duchu správce Knappa v různých nenákladných (muselo se tehdy u nás šetřit!) jednotlivostech zlepšovat práci v tom našem starém, záplatovaném cukrovaru, a mohu říci, že dařilo se mně tak leccos. Tak jsem docílil zdánlivě nepatrnými zákroky snížení tehdy velmi značné u nás spotřeby paliva o víc jak polovici. Zmínil jsem se výše, že jsme měli potíže s vodou. Po zavedení difuse nestačilo její množství a ani pak, když byly zřízeny dva zásobní rybníky nad cukrovarem a pod ním kondensační rybník. Z posledního vystupovaly s postupující kampaní čím dále tím hustší páry. Museli jsem proto vodě věnovati zvýšenou pozornost. Při jedné obchůzce jsem zpozoroval, že rošt při odbočce potoka, jež vedla ke kondensaci, je spadlým listím nadobro ucpán, a chladná voda, pro kondensaci tak důležitá, že teče bez zužitkování kolem továrny.  Postavil jsem tedy k roštu hocha s příkazem, aby jej občas čistil. Důsledky tohoto jednoduchého zákroku byly překvapující a vedly s dalšími ještě drobnými změnami v továrně k uvedené úspoře uhlí.

    V roce 1888 byl jsem ředitelstvím vyslán spolu s panským správcem A. Buckem, který v mladších letech byl profesorem na hospodářské škole v Liebwerdě u Děčína, k návštěvě nově založené Wohankovy pěstitelské semenářské stanice v Ouholičkách. Byla vedena cukrovarníkem, ředitelem Horským. Stanice se nám líbila a navrhl jsem po návratu našemu řediteli, abychom si pro lokální potřebu, při cukrovaru, zřídili podobnou stanici. Schvaloval to a uložil mně, abych k tomu učinil potřebné kroky. Hned jsem se ujal práce a v krátké době byla stanice v chodu. Bylo mně to ulehčeno tím, že zkušený správce Bucek se mnou spolupracoval po stránce o hospodářské. Myslím, že tato naše stanice u cukrovaru a pro cukrovar byla jednou z prvních, ne-li vůbec první toho druhu v Čechách. Správce Bucek vykonal nesčetné pokusy, sleduje vliv půdy, hnojení, polohy, atmosférických činitelů i oplozování na vlastnosti semene, docíleného výběrem řep bezvadné formy a cukernatosti zjištěné polarisací šťávy, získané Herlesovým lisem. Dělali jsme s našim dělnictvem, hlavně děvčaty, v krátké době vycvičenými, v prostince k tomu účelu upravených prostorách ladem ležící špodárny asi 1600 polarisací, provedených jedním chemikem denně. Roku 1891 bylo toto zařízení naší pokusné stanice vystaveno a prémiováno na jubilejní výstavě v pavilonu  hraběte Thuna. Po mém odchodu z Peruce vedl stanici Ing. Lajbl (pozdější ředitel Wohankovy semenářské stanice). Rozšířil ji, zdokonalil a přivedl k rozkvětu.

    Roku 1892 jsem vystoupil po sedmiletém působení na Peruci z hraběcích služeb a chtěje být z důvodů soukromých v Praze, zařídil jsem si tu svou analytickou laboratoř. Byl jsem jmenován soudním znalcem cukrovarským a pivovarským a na to bursovním přísežným chemikem. Rok na to stala se mou ženou má studentská láska, Hana Cavallarová. Tím mé mládí vlastně končilo.

6) Lepší příležitost uplatniti se v tom směru se mně naskytla, když jsem byl později, t.j. v roce 1906, jmenován přísedícím rozhodčího soudu Úrazové pojišťovny dělnické, jímž jsem byl po dobu téměř 30 let. Rád na to vzpomínám, nabyl jsem tam vzácných zkušeností. Práce s tím spojená nebyla ovšem snadná, hlavně v době kampaně, neboť jsem býval zván k líčením až i pětkrát do týdne, ba i někdy dvakrát denně, dopoledne i odpoledne, k líčením českým i německým. Vykonával jsem povinnosti s tím spojené seriosně, hájil postižené, jak jen bylo možno. I jinak jsem se snažil působiti k prospěchu dobré věci.