20.9.2007

Od pana Valtra jsem dostal zajímavý článek v Listech cukrovarnických z roku 1946. Pan Weiss zde vzpomíná na svá léta v peruckém cukrovaru.

LISTY CUKROVARNICKÉ

ČÍSLO 33-34 - ROČNÍK 62 (1945-46) - PRAHA - 31. V. 1946

VZPOMÍNKY Z MLÁDI CUKROVARNICKÉHO VYSLOUŽILCE

J. J. WEISS.

    Po odbytých gymnasijních studiích v Kroměříži a obchodního kursu ve Vídni, vrátil se můj otec do rodného města, kde převzal po svém otci koloniální obchod v našem domě, 1) brzo se ho ale vzdal, rozhodl, se pro povolání úřednické a stal se roku 1865, po krátké působnosti v renomované továrně na čokoládu bratří Tschinklů v Lovosicích, pokladníkem továrny na likéry hraběte Thuna v Podmoklí a na to roku 1869 účetním cukrovaru téhož šlechtice na Peruci. Je tomu nyní 77 let. Od té chvíle jsem žil v ovzduší cukrovaru, pamatuji proto ,mnoho.

      Řepu tenkrát na Peruci krouhali (říkalo se rajbovali) a šťávu vytáčeli (šlajdrovali) na odstředivkách. 2) Vyráběli výhradně bílé zboží, homole a pilé. My děti chodívaly jsme se dívat na půdy k nučkám a daly si vysvětlovat ty manipulace s formami. Půdní byl v našich očích vůbec pánem, měly jsme ho, s dlouhým jeho šedým vousem rády, z lígru dělal různá cukrátka, před vánocemi malé, asi 14lotové homoličky cukrové, jež balil do barevných papírů a rozesílal úřednickým rodinám. Velmi jsme se na ně těšívali, krášlily naše vánoční stromky.

    Cukrovar ležel v překrásném údolí, jež mělo místy ráz pralesa 3) s bažinami.Vyvěralo v něm mnoho železitých pramenů, při nichž si před dlouhými lety hraběcí rodina vystavěla prostinké lázně. Lázně ty trpěly později odpadními továrními vodami a poznenáhlu pustly, až z nich zbyly jen rozvaliny. Poloha cukrovaru byla mezi těmi zalesněnými stráněmi sice romantická, ale nevýhodná. Údolím protékal dýbeřský potok, o jehož stříbrolesklých vodách, racích a rybkách nám rád vyprávěl místní děkan Fr. Daneš, 4) odchovanec Bolzanův, osobní přítel Palackého, Riegra i jiných vynikajících osobností (byl také poslancem zemského sněmu) a s povzdechem připojil, že po založení cukrovaru vody se zkalily, rybky vyhynuly a vzduch byl otráven.

    Perucké panství leželo z největší části na vysoké, úrodné pláni, chudé na vodu.5) Bezpochyby, že z toho důvodu došlo v roce 1857 k založeni cukrovaru v údol , na dýbeřském potoku,jehož vody za tehdejšího způsobu práce cukrovaru stačily. Poloha jeho byla ovšem velmi nepříznivá, všude do kopce a byla tím ještě horší, že cesty, vedoucí do továrny, byly za podzimních dešťů blátivé, bezedné, dovoz řepy a vývoz cukru a odpadků proto drahý a svízelný. Cukr byl dovážen povozy (furmany) do Prahy. Když Pražsko-Duchcovská dráha přišla v r. 1873 do provozu, zmírnily se poněkud nesnáze, na dobro ale nezmizely. Bylť cukrovar spojen s nádražím vlečkou, asi 7 km dlouhou, vinouc se serpentinovitě lesnatými

 stráněmi nahoru. Vozíky s nákladem byly taženy volskými potahy, každý vozík měl svého brzdiče. Dolů sjížděly jednotlivě, ale často nerozumným letem, takže co chvíli tu byly úrazy, nejednou i smrtelné. Byly s tím starosti.

1) Dům ten na hlavním náměstí, v sousedství hotelu Simonova,je zajímavý tím, že,v něm bydlel v roce 1848 za Kroměřížského sněmu Dr Rieger a Havlíček. Zařízení pokojíku Havlíčkova jsme darovali místnímu museu. Pamětní deska tohoto pobytu Havlíčkova se týkající, je nesprávně umístěna na hotelu Simonově. Bylo mně to vysvětleno tím, že prý pozdější majitel našeho domu nedovolil na něm umístiti desku – dali ji tedy na dům vedlejší!

2) Zmínka ředitele Hully v Hanušově Chemické technologii, že takového způsobu těžení šťávy bylo v Čechách použito jedině v Beřkovicích, je mylná.

3) Pod prastarými vysokými buky bylo pěkně upravené kruhovité místo s kamennými sedátky, o němž se udržovala pověst, že tam měli tři císařové r. 1813 před bitvou u Chlumu tajnou schůzku. Němečtí úředníci panští jmenovali to místo "Dreikaisersitz".

4) Ušlechtilému tomu knězi děkuji za to, že vzbudil ve mně lásku k přírodě i přírodním vědám. Měl bohatou knihovnu se vzácnými díly, herbářem a sbírkou hmyzu a motýlů. Půjčoval nám žáčkům knihy a pobízel nás k zakládání sbírek.

5) Jediný vydatnější, ale nevelký pramen měla Boženina studánka, kde podle legendy poznal kníže Oldřich svou choť. Studánka  je pod hraběcím zámkem, ležícím uprostřed městyse. Její vody sloužily k udržování zámeckého parku (nyní polospustlého) a pro potřeby panského pivovaru. Přebytečná křišťálová voda studánky plnila na stráni pod pivovarem rybník. Nad rybníčkem tím byla skála s hlubokou jeskyní o dvou prostorách za sebou, obydlenou polodivochem Náhlovským a jeho dcerou. Podivná náhoda tomu chtěla, že skála ta se zřítila jen několik dní po smrti tohoto posledního troklodyta peruckého    Rybníkem protékající pramenitá voda stékala dále po svahu do údolí ke známému staletému dubu Oldřichovu do zděného splavu, sloužícího ke koupání ovcí před střiží. Ovcí bylo chováno v rozsáhlých panských ovčincích v letech sedmdesátých mnoho tisíc. Po úbytku pastvin bylo upuštěno od peruckého chovu ovcí i v cizině renomovaného. Stojí ještě za zmínku, že asi na 100 kroků od Boženiny studánky byl statek rolníka Čecha, blízkého příbuzného básníka Svatopluka Čecha, jehož otec byl za doby našeho příchodu na Peruc ředitelem panství na Vraném, vzdáleném od Peruce asi hodinu cesty. O tom statku Čechově je zajímavá pověst, že z něj pocházela Božena.

Pokračování příště.