28.7.2007

Ráno jsme vešli na balkon a užasli jsme. Obloha modrá, ozdobená jen sem tam lehkým mráčkem a pod ní ostré panorama všech alpských štítů kolem nás. Bylo rozhodnuto, pět z nás dnes nepojede autobusem na zajímavý výlet, ale vydáme se pěšky vzhůru.

vzhůru.

     Samozřejmě nás přitahoval velký vodopád Engstligenfall  , který jsme již viděli prvý den. Od našeho hotelu je to příjemná pětikilometrová procházka, z větší části podél horské říčky Engstlige, která odvádí vodu vodopádu. Než jsme došli k lanovce, která stoupá vzůru podél vodopádu, zakroužila nad námi helikoptéra. Naštěstí nikoho nezachraňovala, ale dopravovala na horský hřbet potraviny a nápoje. I když vede vzhůru skalami pěšina, rozhodli jsme se překonat 550 m převýšení lanovkou, která je zde v provozu od roku 1937. Zpětné jízdné stojí 20 CHF. Z velké kabiny byl výhled na strmou stěnu a místy i na samotný vodopád.
     Jaké bylo naše překvapení, když jsme ve výšce 1950 m nad mořem vystoupili z horní stanice lanové dráhy. Před námi se prostírala velká náhorní plošina, obepnutá strmými štíty Engstligenských Alp ( Engstligenalp  ). Dalším překvapením byly desítky krav, mnoho hospodářských stavení a kluci na motocyklech. Vždy jsem si myslel, že reklama na švýcarskou čokoládu je fotomontáž, nyní jsme sami viděli krávy před vysokohorskými štíty. Dali jsme si svačinku a mladí býčci na strmém kopci dokonce na nás loudili. Jsou jistě na turisty zvyklí. Podívali jsme se ještě k přepadu vodopádu a poté se vydali po rozsáhlé ploše na druhou stranu. Odhaduji její šířku na 4 km a délku na 3 km. Na hospodářských staveních jsme obdivovali řady mohutných zvonců s monogramy, asi vyznamenání pro nejlepší krávy. Podél mnohých potoků, v širokých korytech, vymletých jarním táním, jsme došli do levého rohu, přímo pod alpské štíty. Nastalo rozhodování kudy dál. Nakonec jsme se rozdělili, tři z naší výpravy se vrátili po stejné cestě a já se s paní Alenou vydal vzhůru na horský hřbet.

     Upravená cesta však po 150 m skončila a my museli šplhat po čtyřech vzhůru, po rozvrásněném strmém svahu. Místy jsme se museli vyhnout rozsáhlým kameným sesuvům. Trochu zadýcháni jsme stanuli na hřebenu Ärtelengrat. Jak jsme později zjistili, dostali jsme se do výšky 2500 m n.m. A výhled odtud stál za trochu námahy. Celou plošinu jsme měli pod sebou a všude okolo nádherné bílé, více než 3000 m vysoké alpské štíty. Po úzké kamenité pěšině na hraně hřbetu jsme pomalu klesali dolu. Zprava i zleva příkrý kamenný svah, nad námi modrá obloha, jen nejvyšší špice štítů občas zakryly ojedinělé mráčky. Serpentinou před koncem hřebenu jsme sestoupili dolů, naproti nám šel Láďa. Setkali jsme se ve výši 2300 m. Došli jsme ještě do sedla západně od vodopádu, z kterého jsme viděli celé údolí s městem Adelboden, naším přechodným bydlištěm. Se zbytkem naší výpravy jsme se setkali v blízkosti lanovky, kterou jsme sjeli zpět do údolí.

      Dolní stanice lanovky je necelý 1 km od vodopádu, ke kterému jsme se samozřejmě zašli podívat. Úchvatný pohled na padající vodu nás zmrazil, jaký to však musí být úkaz v době jarního tání. Ohromná přírodní energie. Čekali jsme, jestli se neobjeví náš autobus s ostatními účastníky zájezdu, kteří si prohlédli další švýcarská města, včetně hlavního Bernu a při návratu se chtěli k vodopádu podívat. Nikde nikdo a tak jsme se pohodlnou pětikilometrovou vycházkou vrátili na náš hotel. Ani zde však nikdo nebyl a nás napadlo, zda nemají problém s autobusem. Všichni se však před devátou vrátili, také nadšeni z krásného dne a hlavně z navštíveného skanzenu.

      Čekala nás poslední noc ve Švýcarsku, večer samozřejmě nemohli chybět naši muzikanti. Ráno se již budeme blížit domů, cestou navštívíme další krásná místa této horské země. Určitě o nich napíši v dalším článku.

Tak zde  jsou fotky z našeho výstupu k vodopádu a poté až do 2500 m n.m.
Alpská louka je nádherná, nejsem botanik a většinu kytek neznám. Ale podívejte se do herbáře  jak jsou krásné.