V neděli na Apríla byla zahájena výstava fotografických obrázků Miroslava Blažka. Se svolením redaktorky T. Vavřínové z Deníku předkládám nezkrácený rozhovor, který s fotografem, bez něhož se neobejde snad žádná kulturní akce na lounsku, pořídila:

Výstavou fotografií Mirka Blažka zahájilo v neděli svoji další sezónu Muzeum českého venkova v Peruci. Na slavnostní vernisáž přišlo až nečekané množství lidí, kteří si se zájmem prohlédli vystavené fotografie. Autor nazval výstavu Peruc mým objektivem. Mezi vystavenými fotografiemi jsou jak záběry zámku nebo protějšího kostela sv. Petra a Pavla, tak i snímky z přírody - detaily stromů, skal, část expozice patří i historii městečka. Hluboký vztah k Peruci však nepostrádá žádná z nich a je jednotícím prvkem celé výstavy. Současného pracovníka Vrchlického divadla v Lounech jsme se před verinsáží zeptali:

Kdy jste se setkal s fotoaparátem po prvé?
„První setkání s fotopřístrojem jsem si odbyl ještě dřív, než jsem začal chodit do školy. Moje maminka fotila a já s ní zpracovával fotky. Prvním přístrojem byl zděděný předválečný Kodak, první samostatné fotky jsem nafotil ve 3. třídě na školním táboře. První nový přístroj byl sovětský Ljubitěl a zvětšovák Magnifax. To mi bylo 14  a od té doby fotím.“

Jaký byl váš fotografický vývoj, pokud jde o žánry?
„Na prvních snímcích byla hlavně rodina, kamarádi a první záběry Peruce. Někde v krabici mám negativy, snad se někdy dostanu k tomu je znovu rozbalit. V sedmdesátých a osmdesátých letech se přidal motorismus - auta v Mostě nebo Ředhošti, Rallye Teplice a motorky ve Slaném, na Rané, ale i jinde. V devadesátých letech se přidaly fotky z rockových klubů (Opera), a potom už přišlo divadlo. Ale profíkem se necítím a nebudu cítit nikdy. Co neumím a nefotím, je aranžovaná umělecká fotografie. Fotím jen, co vidím - koukám kolem sebe a stisknu spoušť, když mne něco zaujme. Fotím samozřejmě Peruc a divadlo, ale i na motorkářských srazech, kam jezdím se svou Jawičkou  a loni mi třeba vyšly pěkné snímky ve Francii, což byla moje první zahraniční cesta od roku 91.“

Kdy jste začal s internetem?
„Někdy kolem roku 98  nebo 99, po připojení se k internetu, jsem začal přispívat  na Ondrákovy Lounské stránky, on mi zase o tři roky později pomohl rozjet Perucké stránky, dnes známé jako iperuc. Nejdřív jsem myslel, že dám dohromady redakční radu, ale nakonec zůstalo všechno na mně. Nabízel jsem využití internetového magazínu i tehdejšímu starostovi obce Josefu Vilhelmovi, ale ten o internet na Peruci neměl zájem.“

Co byste řekl na téma vy a Peruc?
„ Na Peruci jsem se v roce 1948 narodil, prožil zde větší část života a věřím, že si tady
za 4 roky začnu užívat i důchod. Žiju ve svém rodném domě, tak to abych pomalu nechal udělat tabulku ZDE SE NARODIL, ŽIL A ZEMŘEL ... . Ale věřím, že na to mám snad ještě alespoň 30 let čas. Důchod samozřejmě neznamená konec s koníčky, právě naopak. Pak snad zbude čas i na to, uspořádat i ony zmíněné negativy z počátku fotografování a jiné příjemné věci.“

Za rozhovor poděkovala Táňa Vavřínová.

Foto J. Boudy z vernisáže