|
Napsal Plazík st.
|
|
Pondělí, 14 prosinec 2009 |
22.1.2007
Poslední vyspání v Premiére nás přeneslo do čtvrtého dne naší cesty po Francii a my nemohli končit nikde jinde než v Paříži. Jak jsem již uvedl, byl jsem od revoluce za hranicemi na prvé poznávací cestě, takže jsem samozřejmě toto věhlasné město neznal.
Náš nocleh byl téměř na hranicích Velké Paříže, tj. vlastního města a jeho předměstí a satelitů, a má více obyvatel než naše Česko. V současnosti se jejich počet blíží k 12 milionům a je nejlidnatější metropolí EÚ. Vlastní Paříž má více než 2 miliony obyvatel. Sjížděli jsme z mírného kopce a poprvé zahlédli nejznámější dominantu města, Eifelovu věž. A kolem ní jsme jezdili až do pozdních večerních hodin, ale v tuto chvíli nás čekalo 12 hodin v Paříži. Poprvé jsme se k ní přiblížili v okamžiku, když jsme míjeli zadní trakt vojenské akademie, na jejímž dvoře právě jezdili budoucí důstojníci na koních. Prvá krátká zastávka byla na náměstí za Invalidovnou, kterou nechal před 200 lety postavit samozvaný císař Napoleon. Její zlatá kopule zářila do slunného dopoledne a před ní stála socha maršála.
 Krátce jsme se stavili u obelisku na náměstí Concorde, podívali se na nádvoří Louvru a přes Elysejské pole k Vítěznému oblouku a jeli k prvé delší zastávce u pařížské Garnierovy opery. Opravdu honosná budova s bohatou výzdobou, ano odtud právě pochází Fantón opery. Větší část našich účastníků šla do muzea parfémů. Ty mne však nikdy nezaujaly a tak jsem se šel radši projít do okolí poznat atmosféru francouzského hlavního města. A pomalu jsem začal zjišťovat, že to je na Paříži to nejzajímavější, jen se podívejte na motorkáře, který dává přednost dvěma dámám.
 Po hodince jsme nasedli do autobusu a přes náměstí Vendome, po Elysejských polích, kolem Vítězného oblouku a třídě Charlese de Gaulla přijeli do úplně jiné Paříže, města 21. století La Défense. Autobus zajel k povinnému odpočinku a my se vydali k jeho prohlídce. Hned na prvý pohled mne ohromně chytlo. Štíhlé skleněné budovy neobvyklých tvarů, vedle rozložitých staveb z kombinace betonu, kovu a skla až ke obrovské skleněné kouli. A nade vším La Grande Arche, nebo také jak se říká nový Vítězný oblouk. Úchvatný monument, prý se do jeho oblouku vejde celý chrám Notre Dame. Na velkém prostranství stejně, jako na mnoha významných místech stojí tradiční starobylý kolotoč, ale já šel dál až za sochu Obrany Paříže (Défense – odtud i jméno čtvrti) a zamířil jsem svůj Olympus ke vzdálenému Vítěznému oblouku.
 Blížila se 11 hodina a my se poprvé pařížským metrem, po Budapešti nejstarším na Evropské pevnině, přemístili zpět do starého města, tentokráte na náměstí, kde se v minulosti konali souboje mušketýrů, Place des Vosges. Další z mnoha míst Paříže s typickou atmosférou a v jednom jeho rohu dům velikána mezi spisovateli, Victora Huga. V půli náměstí na koni jeden z Ludvíků a pod ním na trávníku a lavičkách mladí Pařížané a hlavně krásné Pařížanky. Kolem muzea Carnevalet a zbytky židovského města jsme došli k Pompideovu kulturnímu centru, plného moderního umění z celého světa, včetně obrazů lounského malíře Zdeňka Sýkory. Před muzeem právě probíhaly dny mongolské kultury, taky zajímavý poznatek. Místo oběda jsem opět procházel pařížskými ulicemi, pozoroval strávníky v předzahrádkách, chodce i krásnou cyklistku – květinářku.
 Kolem půl třetí jsme se zase všichni sešli a vydali se kolem pařížské radnice za Quasimodem. Nebo lépe řečeno k Matce Boží, k Notre Dame. Je úžasné osobně poznat světoznámá památná místa a tím tento chrám zajisté je. Zde musí mít úctu k Bohu i ten, kdo v něj v životě nevěřil. Vpravo před ním jsme nakoukli do nemocnice a její nádherné zahrady a naproti němu jsem poznal sídlo pařížské policie na Zlatnickém nábřeží. Při poslechu potetovaného kytaristy mne naše výprava skoro utekla, ale dohonil jsem ji ve starém pařížském metru. A jím jsme se dostali konečně k největšímu turistickému lákadlu, k Eifelově věži. Ale o ní a večeru na Montmartre v dalším pokračování.
Paříž 1.
|
Černá kronika 
