Jak jsem již napsal v minulém článku, v hotelu Premiére jsme se vyspali dost dobře a po ranní sprše a snídani jsme odjeli do dalšího starobylého města Francie, do Tours. A pak nás čekaly dva poslední zámky, prvý s nádhernými parky a pak cesta do pohádky.

      Historie města Tours se píše již od starých Galů v římských dobách. Poté zde byl ve 4. století biskup Martin, ano ten svatý, který k nám letos ještě nepřijel na svém bílém koni. Byl zde i pohřben, ale z baziliky nad jeho hrobem i z jeho ostatků dnes zůstaly jen neparné zbytky. V městě však i nadále působili církevní hodnostáři, ale hlavně kláštery a školy, které byly centrem vzdělanosti již od 8. století. V blízkosti hradu, jehož trosky jsme minuly po opuštění našeho autobusu, začala růst ve 13. století nová katedrála. Ta byla dokončena až v době francouzských králů na Loiře. A právě této zdlouhavé výstavbě, asi podobně jako náš Svatovítský chrám, vděčí katedrála za své zvláštnosti. Je považována za nejkrásnější v této oblasti a říká se jí katedrála z kamenné krajky. Konečně to můžete posoudit na detailu výzdoby vstupních vrat. My jsme opět v ranním klidu zamířili do historického centra města, plného starých hrázděných domů, do jejichž těsného sousedství jsou citlivě a se vkusem umístěny nové stavby. Obdivoval jsem moderní francouzské architekty, ale i památkáře v okamžicích, kdy jsem viděl, jak se staré domy opravují. Výplně v hrázděných stropech byly ze sádrokartonu, což by u nás povoleno nebylo, ale přesto po úpravě vypadaly úžasně starobyle. Minuli jsme i základy starého kláštera a psíka za výlohou kadeřnictví, jehož panička si nechávala dělat novou hlavu pro nový den. V Tours jsme již byli téměř 2 hodiny a byl nejvyšší čas vydat se podél Loiry k nedalekému zámku Villandry.
     Tentokráte jsme však nešli do jeho jistě krásných interiérů, ale vydali se na prohlídku jeho zahrad. Vždyť francouzská zahrada není pouhý zeměpisný pojem, ale výraz, který již dávno přešel do učebnic a encyklopedií. Vzorně zastřižené stromy, keře, květiny i zelenina, vše vyrovnané v řadách, nebo více v pravidelných obrazcích plných různých barev a vůní. I to známe z filmů, ale i z některých našich zámků. To, co však vyrobili místní mniši – zahradníci od 18. století na 12 500 m² kolem zámku Villandry je úchvatná podívaná.  Zahrad je zde mnoho druhů a ihned pod vstupní terasou je to zahrada lásky plná nádherných ornamentů a barev. My poté prošli až na konec areálu, kde na terasách kvetly směsice krásných květů a celá řada různorodých jiřin. Ihned pod ní byla vodní zahrada, krásný zelený trávník s velkou vodní podkovou a vodotrysky. V krásném slunném počasí jsme pokračovali dál dětskou, relaxační a dalšími zahradami a asi po dvou hodinách jsme skončili v zahradě zelinářské. V jejím koutě mniši odkládají použitelné zbytky a tak jsem si za český kovový peníz (eura jsem měl v té chvíli pouze papírové) ochutnal jedno francouzské rajče. Viděl mě jen motýl na fialovém květu. Nasycen jsem usedl do autobusu a jel spolu se všemi účastníky zájezdu za pohádkou.

       Celá Evropa zná v různých podobách vyprávění o princezně, která se píchla do prstu a s celým královstvím usnula. A Šípková Růženky pravděpodobně pochází se zámku Ussé. Již z města zajímavý pohled na sídlo vystavěné od 15. do 18. století je zvláštní asi stovkou věžiček a věží na jeho střechách. Zámek je v soukromých rukách, jeho majitelé žijí v pravém křídle a střední a levá část je přístupná veřejnosti. Místnosti jsou přepychově zařízeny a oživují je figuríny v dobových oblecích. Ale pravé překvapení čeká hlavně dětské návštěvníky až po vystoupání čtvercovou věží na zakrytá cimbuří. Ještě před vrcholem nás přivítala čarodějnice – sudička a poté jsme již procházeli známou pohádkou. Od Růženčina narození přes veškeré životní trampoty až po osvobozující polibek krásného prince. Téměř všichni jsme uvěřili, že se zde děj oblíbené pohádky skutečně stal. Po sestupu jsme se ještě podívali do anglického parku s mohutnými cedry a bambusovníkem nad zámkem, nakoukli do kaple a do stájí, ale i do vinných sklepů, kde další figuríny lisovaly modré hrozny. Na lavičce, kterou vidíte na terase, nesedí zámecké panstvo, ale já s paní Vorudovou.  Jen minutku jsme si odpočinuli a již jsme ujížděli daleko k severu, k poslednímu noclehu poblíž cíle čtvrtého dne, Paříže.
      Pozorovali jsme upravenou francouzskou krajinu, podivovali se velkým polím plných květů a mne zaujalo jedno technicky zajímavé místo. Jeli jsme kolem areálu atomových elektráren, dle tvarů budov reaktorů různého stáří. Byly jen pár metrů od silnice za drátěným plotem a já jich napočítal 18. Co by tomu řekli Jihočeské matky, o Rakušanech ani nemluvě.  Začalo se šeřit a my jsme pracně našli další Premiére pro naše ubytování. Blížila se policejní hodina, takže jsme si hudební večer udělali v odhlučněném autobusu s barem pana Ohema a kolem půlnoci zalehli k zaslouženému odpočinku.

Francie - FOTO den třetí