11.1.2007
I v posledním čísle roku 2006 pokračovaly vzpomínky černochovského Josefa Kučery, připravené paní Mgr. Botošovou.
Přečetli jsme za vás
(doslovný opis bez oprav)
Josef Kučera vzpomíná /1868 – 1942)
Černochovský rolník stále a stále vzpomíná na domov - na data poutí a posvícení v jednotlivých obcích jeho rodného kraje: Dnes jede Halama z Peruce domů. Byl propuštěn na žádost peruckého panství jako řidič parního pluhu. Paseme koně, zatímco Halama odjíždí podle nás polní drahou. Stojí hrdě na voze a volá: Nazdar! Ještě z dálky nám kyne, ale vidím jej jen v mlhách, neboť mne polily slzy. (...) Domov, ten zlatý domov, od něhož byli jsme na sta mil vzdáleni, zdál se nám býti v pravdě nebem. Naše touha po domově byla tak veliká, že válečné svízele proti ní nebyly ničím. V prvních dnech našeho příjezdu do Ruska bloudíval jsem za pěkných měsíčních večerů kolem Vladimíru Volyňského a z výšin hledíval jsem k západu - k domovu. Nedovedl jsem si však představiti, jak je domov vzdálen. Psal jsem tehdy domů: Stýská-li se Vám po mně, hleďte večer na měsíc. Dívám se na něj také a tam se naše pohledy sejdou a budeme si opět nablízku.
Celé Kučerovo svědectví o jeho půlroční trpké anabazi působí neobyčejně autenticky. Je zřejmé, že si záznamy psal člověk neobyčejně vyrovnaný a srdnatý. Rozlučme se z jeho válečným svědectvím ukázkou z kapitolky nazvané Ruská bláta: V této době dešťů utvořilo se v Šelvově tolik bláta, že kdo to neviděl, nemůže si o tom udělat představu. Vozy, vezoucí proviant, v pravém smyslu v blátě zrovna plavaly. Vojáci, sedící na koních (podle koní nebylo možno jíti), podobali se hroudě: měli přes hlavy hozené celtplachty, z nichž bláto volně stékalo dolů. Koně, zdvihajíce nohy, plácali do bláta, které vojákům lítalo přes hlavy. Byl to strašný pohled.
Za válečné vzpomínky připojuje Kučera několik textů, které s předchozím tématem nesouvisejí. Jsou věnovány např. pozorování života v přírodě. Kouzelné je třeba rolníkovo pozorování nerovného souboje škvora s mravencem, jež Kučera pozoroval na polní cestě. Jeho líčení mikroskopické události je plné vypravěčova soucitu. Svazek je zakončen článkem nazvaným Oč prosí kůň. Je to nádherná báseň v próze. Jistě by se za ni nemusel stydět ani svrchovaný básník. Začíná tímto odstavcem: Často slýchám od lidí našeho stavu stesky, že polní hospodářství je těžké povolání. Ne bez příčiny bylo v Písmu řečeno o stavu rolnickém: V potu tváří dobývati budeš chléb svůj a země bude tobě roditi jen trní a bodláčí. Jaký to tvrdý úděl. A přece povolání naše skýtá tolik krásného a ušlechtilého jako snad žádnému jinému stavu. Žíti uprostřed volné přírody, mezi krásnými rolemi, zahradami, rybníky a lukami - je žíti v ráji. Je potřeba jen žíti celým srdcem.
V dalších pasážích velebí Kučera trpělivost, věrnost a ušlechtilost koní, připomíná Baarova Cimburu a jeho lásku a úctu ke koním. Vrací se k jednomu válečnému pozorování. Ve válce mu byl také svěřen pár koní - valach a slepá kobyla. Věnoval dlouhé hodiny sledováním vztahu těchto dvou zvířat. Viděl, jak pozorně valach reagoval na každé nepatrné zařičení slepé kobylky. Jakmile měl jen trochu pocit, že se kobyla ocitla v nejistotě, přispěchal ji na pomoc a pomáhal jí s orientací v prostoru.
Závěrečný odstavec článku i celého svazku je tak nádherný, že ho nelze neocitovat celý. Svědčí o ryzím člověku, jakých dnes již potkáme jen málo. Svědčí o jeho hluboké vnímavosti i lásce k němé tváři: Oč prosí kůň? Dej mi jíst a pít, starej se o mne trochu. Po práci mi dej suché lože, dost velké, abych unaven mohl ulehnouti. Mluv na mne laskavě, neboť tvé vlídné slovo více zmůže než rána. Pohlaď mne, budu tě míti rád a rád ti posloužím. Jsem-li zapřažen, neškubej opratěmi a nebičuj mne. Někdy hned nevím, co chceš. Netluč mne za to, nekopej, vysvětli mi to mírně, klidně a rozumně. Někdy nemohu ti vyhověti, jak chceš, protože mne něco tlačí, bolí nebo jsem nemocen. Prohlédni mi postroj a podkovy. Nechutná-li mi, podívej se mi nejdříve na zuby. Bolest zubů je hrozná, a já to nemohu říci. Nenech mne v létě trápiti mouchami, a proto mi ponech hřívu i ohon. Nestříhej mi je. Hlavu mi nezapínej do výše, běhá se mi to těžce. Až zestárnu, neprodávej mne člověku necitelnému, jenž by mne mučil až do smrti, ale zbav mne rychle a tiše života. Budeš pak míti také lehkou smrt a Bůh ti to oplatí.
Mgr. Jiřina Botošová
|