Další pokračování vzpomínek černochovského rodáka, které připravuje paní Jiřina Botošová.

Josef Kučera vzpomíná

Doslovný opis bez oprav

Jak vypadal v Černochově Nový Rok? Kučera vzpomíná: Po snídani nás matka vypravila do kostela do Ječovic se slovy: Povinností je na Nový Rok jíti do kostela, aby vám dal Pán Bůh v novém roce zdraví a štěstí. Také dodávala: A pomodlete se také za mě a za tatínka. (...) Kostel v Ječovicích býval plný, i kdyby byl sebevětší mráz nebo nepohoda. Mši sloužíval farář Comerssi, dobrý kazatel. Zábly nás často nohy, ale nikdo nešel z kostela dříve, až nás farář po mši pokropil svěcenou vodou.
O třech králích se v Černochově moc nechodilo. Tatínek dětem vyprávěl, jak ještě jeho učitel chodíval po staveních a psal na dveře K+M+B a jak za to dostával v každém stavení groš. V kostele se světila voda, kterou si přinesli ve džbánku, sůl a křída.
Na Hromnice se chodívalo na bohoslužbu do Ječovic. Lidé s sebou brali svíčku hromničku, aby, posvěcená, chránila stavení před bouřkou. Hromnička se rozsvěcela při velkých bouřkách, a tak jedna vydržela léta: Pamatuji se na jednu bouři, při níž hromnička dělala divy. Bouře se rozpoutala s neobyčejnou silou a hrom prudce burácel. V jedné chvíli zarachotil tak děsně, že se zdálo, jako by nablízku uhodilo. V té chvíli matka rozžehla hromničku a bouře hned polevila. Divil jsem se, jakou má ta svíčka moc, jako by té bouři poroučela a míval jsem potom ve hromničku důvěru. Bývala obyčejně za bouře tma a světlo svíčky působilo konejšivě na nás děti, neboť blesk nás potom tolik neoslepoval.
Po Hromnicích se slavil svátek sv. Blažeje, světce, který má tu moc chránit od krčních nemocí. Kaplan děti brával do kostela na mši, kde uděloval tzv. svatoblažejské požehnání. Dával lidem zkřížené rozžaté svíce pod bradu a žehnal jim. Kučera píše, že jim maminka připomínala, aby šli na svatoblažejské požehnání, protože je jich doma hodně a často se mezi nimi přenáší kašel a nachlazení.
Po veselém masopustu, který se slavil muzikou v hostinci a hojností různých dobrot, přicházelo období půstu začínající tzv. popeleční středou: Když nastala popeleční, nebo-li škaredá středa, bývalo u nás také jaksi škaredo. Nevím, zda to platilo pojmenování toho dne nebo té divné náladě po tom veselí.64 Do kostela se chodilo na popelec, kdy kněz každého na čele pomazal popelem na znamení pomíjivosti života. Protože popeleční středa je dnem velkého půstu, byla u Kučerů vždy česnečka, která dětem nechutnala, takže ještě přispěla k oné škaredosti středy.
V postní době se o nedělích chodilo do Ječovic na kázání a požehnání, křížovou cestu v obrazech tam ještě neměli. Kučera vzpomíná na pašijový týden, na Květnou neděli, jak starý učitel Benda zpíval pašije, na obřady Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty, které Kučeru jako dítě velice zajímaly, jak chodily děti na líbání kříže.
Kučera si po letech dopodrobna vybavuje velkolepou oslavu Kristova Vzkříšení. Velké množství lidí slavnostně oblečených se k večeru scházelo v kostele v Ječovicích. Kostel byl zcela zaplněn a ještě někteří zůstali před kostelem. Slavnost se začínala u Božího hrobu: Pak kněz zazpíval slavnostně Vstal jest této chvíle ctný Vykupitel a vtom rozezpíval se celý ten sbor v kostele, ministranti začali malými zvonky zvonit, na věži se rozhoupaly zvony a všechen lid v kostele hnul se k průvodu. Trvalo to dlouhou chvíli, než vyšel z kostela celý ten stohlavý zástup věřících a než kněz s Velebnou Svátostí ukázal se ve dveřích. V tu chvíli spustil sbor hudebníků před kostelem velebnou píseň Hle vstalť jest nyní Kristus Pán a celý průvod zpíval  s sebou. Na návsi ve všech oknech zaplanuly svíce a průvod jako obrovský had vinul se po celé návsi. Často ti první nemohli do kostela vejíti proto, že ti poslední z něho ještě nevyšli. Po průvodu bylo v kostele požehnání vykrášlené chvalozpěvem sv. Ambrože Bože, chválíme Tebe, které vždy mysl mou do nebe unášelo. Slavnost byla zakončena krásnou písní Vesel se nebes královno, aleluja. 65 Doma děti čekala sváteční večeře: masitá polévka a jako zákusek nádivka.
V létě se chodívalo na různé poutě do okolních vesnic. Sešla se tam většinou mládež z celého okolí, takže bylo veselo, zvláště pak u muziky. Z Černochova se chodilo např. do nedalekého Lukova nebo do Charvatec. Kučera také vzpomíná na velkolepou pouť u kapličky sv. Floriána v Černochově.

Jiřina Botošová
Další pokračování uveřejníme v Peruckém zpravodaji v čísle 3/06