PZ 1.06 - PŘEČETLI JSME ZA VÁS |
Napsal Plazík st. | |
Středa, 09 prosinec 2009 | |
5.5.2006 Pravidelně a zajímavě nahlíží paní Jiřina Botošová do starých pamětí. Nejinak je tomu i v posledním zpravodaji ve vzpomínkách Josefa Kučery z Černochova. Josef Kučera vzpomíná (1868 - 1942) Ve svých pozoruhodných pamětech černochovský rodák Josef Kučera vzpomíná na své dětství, na sourozence a jejich osudy, na rodiče i prarodiče, vzpomíná, jak se dřív žilo, jak rok na vsi - řád, který určovala příroda a náboženské slavnosti - dával člověku jistotu a bezpečí. Ačkoliv se o sobě a svém životě zvlášť nerozepisuje, z jeho vzpomínek se před námi skládá obraz života prodchnutého nesmírnou pokorou před Bohem a vděčností k němu jako Stvořiteli všeho dobrého. Paměti Josefa Kučery Jako svou úplně první vzpomínku uvádí Kučera událost, kdy mu krejčí přišel brát míru na první kalhotky. Bylo mu asi dva nebo tři roky a nosil ještě sukničky: Byl jsem cizím lidem nezvyklý a před krejčím jsem utíkal. Pamatuji se, že mě musil otec chytiti, na zem položiti a přidržeti. Krejčímu potom povídal: Teď měřte. Já křičel, kopal a bránil se ze všech sil. Konečně bylo měření ukončeno a já propuštěn.Ve vzpomínce na svou nevlastní babičku, která dlouhá léta žila na vejminku, si Kučera vybavuje její světničku a zároveň nám dává nahlédnout i na věci, kterými se člověk té doby obklopoval, které utvářely jeho svět: Na stěnách měla babička tři obrázky, které byly pro nás zvláštností, neboť byly malovány na skle a nikde jsme takové neviděli. Na jednom byla Panna Maria, na druhém Kristus na kříži a uprostřed nich byl obraz Krista v hrobě, jemuž po stranách klečeli dva andělé. V hlavách nad postelí byl dřevěný kříž s Kristem. Malého chlapce zajímala ještě jedna zvláštnost, truhlík zavěšený pod stolem, ve kterém babička schovávala starodávný zpěvník se světskými písněmi: „Často jsme babičku prosili, aby nám písničky, švabachem tištěné, četla nebo zazpívala. Byly to písničky o různých mordech a rytířích, které jsme později sami dychtivě slabikovali. Mimo zpěvníčku mívala v truhlíku košík se šitím, všední modlitby, břitvu a brejle. Sváteční nebeklíč mívala v truhle. To bylo všechno bohatství, které jsme mohli u babičky viděti a které ona před námi pečlivě střehla. Píše-li Josef Kučera o otci nebo matce, je jeho vzpomínka plná úcty, obdivu a lásky. Když byly otci dva roky, zemřela mu matka a on dostal nevlastní matku, která se k němu chovala opravdu macešsky: Byl od ní odstrkován a hladu zkusil jako málo kdo. Říkal, že v létě živily ho jen zahrady. V zadní Kočovic zahradě stávala ohromná hruška - planička, pod kterou sedával a ta prý mu dávala hrušek, co stačil sníst. Říkával, že hrušky z toho stromu pravidelně kapaly. Kdykoliv v mužných letech kolem toho stromu šel, vzpomněl si na doby svého těžkého mládí, na ty doby hladu a pohlédnuv na tu svoji živitelku - hrušni, planičku - vždy smekl v úctě klobouk, jako před svým největším dobrodincem. Kučerův otec ještě zažil, co je to robota. Vyprávěl synovi, jak na panském žali srpy, aby se snad zrno nevytlouklo, jak je dráb poháněl a jak zavíral do šatlavy ty, kteří se mu nějak vzpírali. Otec si vzpomínal, jak přišlo zrušení roboty, konstituce: To slovo konstituce jako okřídlené, se rozletělo po celé říši, do všech dědin, ale snad málo kdo věděl, co znamená. Sedláci zdejší věděli o něm jen tolik, že mohou svobodně chodit na zajíce, a to také pilně činili. Kučera píše, jak jim tatínek připomínal doby Havlíčka: „Často v dlouhých zimních večerech sedával večer u okna, zpívaje národní písně a houpaje někoho z nás na kolébce. Nikdy při tom nezapomínal zazpívati Spi Havlíčku a často se po té písni odmlčel a nám starším o Havlíčkovi vyprávěl. Těžký život - dřina a lopota, práce na poli, na loukách, na statku... Pohodlí žádné, odpočinku málo... A přesto Kučerovy vzpomínky dýchají pohodou a spokojeností, jako třeba tato provoněná sluncem a žitem. Kučerovi bylo asi dvanáct let. Otec s matkou sekali žito a Josef s bratrem ho za nimi sbírali. Bylo odpoledne, vedro. Zpocení zasedli ke svačině. Když posvačili chléb silně namazaný máslem a tvarohem, položil si Josef hlavu do matčina klína a pozoroval zpívajícího skřivánka v oblacích: Oblaka se mi zdála býti tak ohromná a tak krásná, že mi bylo blaze u srdce. Matka měla v ruce klásek a brzy mě jím pošimrala pod nosem, hned zas pod bradou. Otec nás pozoroval a povídal: Copak Pepík, ten je maminčin mazlík, ten se bude matce válet po klíně, až bude už ženichem. Václav ležel hlavou na hrsti žita a rovněž bloudil zraky v oblacích. Po chvíli otec povídá: Tak chlapci, musíme dál, hezky se to leží, ale práce neubývá. A jal se matce brousiti kosu a pak sobě. Za chvíli zase chroupaly kosy v žitě a my jsme kladli šelestící žito na hrstě. V dopise svému bratru Bohumilovi do Olomouce píše o růžích, které zasadil jejich otec a které spojují oba muže ve vzpomínce na domov. Kučera se rozpomíná ještě na jinou růži, která rostla v jeho dětských letech v zahrádce: Foukal již silně podzimní vítr a zdá se mi, že to bylo již asi v říjnu. Obcházel jsem ten keř a něco jsem tam hledal a jak jsem rozhrnul větve, spatřil jsem tam překrásnou růži stolistou, až se mi zatajil dech. Utrhl jsem růži a skokem běžím dolů a volám: Maminko! Jen jsem udělal první skok - zavanul vítr - a obalil mě lístky růžovými. Zděšen jsem zůstal stát a dal se do pláče. V ruce jsem držel - holý stonek. K čemu tu růži přirovnat? Úžasný obraz citlivého srdce, které vidí za věci, které ví, že jsou skutečnosti, jež nás přesahují. O tom, že katolická církev byla spojována především se státní mocí, svědčí následující úryvek. Odhaluje nám tak jednu z příčin, proč se v tomto kraji tolik lidí od katolické církve odtrhává: Za světové války pohlíželo se na český národ jako na národ velezrádců a prostě se nám nařizovalo oslavovat posvátnou osobu našeho Veličenstva , modliti se za ni v kostele a zpívati hymny k její chvále. (...) Po mši v neděli měla se zpívati rakouská národní hymna Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem. Také se několikráte zpívala, ale lid, jak zaslechl zvuky rakouské hymny, utíkal z kostela, takže kostel byl hned vyprázdněn. Náš regenschori však na to vyzrál. Když viděl, že hraje jen pro sebe a pro kněze, netěšilo jej to a příště zahrál: Svatý Václave, vévodo české země. Kostel zůstal plný a ani noha neodešla. Od té doby rakouskou hymnu nehrál, ale střídal vždy píseň Svatý Václave s písní Hospodine, pomiluj ny. Velikou událostí pro celou ves byla bohoslužba sloužená v českém jazyce: Bylo to o pouti, spojené s posvícením, v roce 1922, kdy se u nás v kostele četla při mši svaté česky epištola i evangelium páterem Vildem. O vánoční svátky četla se pak česky celá mše. Bylo to pro nás radostné překvapení a litoval jsem, že se toho nedočkal můj otec. Kučera píše, že v té době vznikla československá církev, ke které lidé houfně přestupovali. Snad proto pak i katoličtí kněží sloužili mši v češtině, aby se zabránilo dalšímu přestupování. První československá mše byla v Černochově - pod stromem u Hanzlovic - sloužena v neděli dne 18. června 1922. Vedl ji kněz Havlíček: Bylo přítomno mnoho lidí domácích i cizích a mše působila všeobecně dobrým dojmem. Byl jsem rovněž přítomen a bylo mi při tom, jako bychom se vrátili o 500 let zpět do dob, v nichž Mistr Jan Hus kázával a sloužíval mši sv. v Boží přírodě. (...) Zpívána byla krásná píseň na notu Hranice vzplála . Po mši byla pak přednáška v hostinci u Mítů. Víra v Boha byla samozřejmou součástí života. Přesto se může zdát, že byla příliš tradiční, že byla povinná a spojená s politikou. Vzpomínky Josefa Kučery nás přesvědčují o víře s hlubokými kořeny, které lze zahlédnout v určitých situacích, zvláště v těch hraničních, jako je např. smrt. Kučera vzpomíná na bratra Karla, který pracoval jako dělník ve vsi u Teplic. Poslali mu telegram, když zemřel jejich otec, a on přijel pozdě v noci. Ráno chtěl vidět otce a šel tedy do řezárny, kde leželo otcovo tělo: Viděl jsem bratra Karla u otcovy rakve na kolenou, tvář přitlačenou na sepjatých nad rakví rukou, vroucně a dlouho se modlit a slzet. Kdykoliv mi bratr něčím ublížil, že jsem měl příčinu na něho se hněvat, vzpomněl jsem si na tento okamžik, jak jsem jej zahlédl u otcovy rakve a já musel mu všechno prominout. Autor ke konci svých vzpomínek podává obraz „roku na vsi. Práce proložená svátkem či slavností, život vyvážený a naplněný. Soustředila jsem se na slavení církevních svátků. Zaujalo mě, že chození do kostela a různé náboženské úkony - často velmi nesrozumitelné pro tyto venkovské, jinak nevzdělané lidi, byly prováděny automaticky, z povinnosti, někdy snad i s odporem, a přesto si tento lid zachoval víru v Boha Stvořitele, v Boha, který je jim blízko, jak jsme si mohli přečíst v dřívějších ukázkách. Jiřina Botošová - doslovný opis bez oprav.
Další pokračování uveřejníme v Peruckém zpravodaji v čísle 2/06 |
< Předch. | Další > |
---|