28.3.2006
Tak jsem vám slíbil další zajímavosti o peruckém cukrovaru a jsou zde. Od kamaráda jsem dostal vzpomínky chemika ing.Josefa Amlera, který na Peruci působil koncem 19.století.Jsou zajímavé po technické stránce, ale hlavně seznamem a charakteristikou osob.
V prvé části se budeme věnovat cukrovaru, v druhé vzpomeneme na jeho zaměstnance, ale i na lidi nahoře v zámku.
Výpisky ze vzpomínek ing. chemie Josefa A m l e r a ,
který působi1 v thunovském cukrovaru na Peruci a potom též kromě míst v Čechách též na Slovensku, v Uhrách, Rumunsku, Itálii a Bavorsku.
Josef Amler si pořizoval během své praxe cukrovarnické velmi podrobné zápisy, ze všech svých působišt, které doplňoval nákresy zařízení i budov cukrovarů, plánky cukrovarů, tabulky výtěžků a obratů ... . Nejzajímavějšími jsou však velmi hluboké charakteristiky jeho spolupracovníků a nadřízených.
Cukrovar Peruc,
mé 2. působiště jako chemik a technický asistent. Nastoupil jsem 15.3.1897 a setrval v Peruci do 15.6. 1899, kdy jako 2.technický adjunkt nastoupil jsem v nově vybudovaném cukrovaru v Parmě /Itálie/. Místo v Peruci přijímal jsem pro zvýšený plat, kdežto v Ruzyni jsem měl ročně 600 zajištěnu odměnu 100 zl., dostal jsem v Peruci 800 zl. ročně a zajištěnu odměnu 125 zl.
Hlavně ale mně zlákal ten krásný lesnatý údol perucký, v němž dole, dosti daleko pod městečkem stál cukrovar téměř co samota mezi dvěma lesními stráněmi, dále můj obývací pokoj vlevo od fabriky v půli stráni v 1.posch. vínem zarostlé vily, to byl vrchol mých požadavků.
Vila, později hájovna, před demolicí.
A ten nádherný pohled z balkonu vily na jih k Peruci vzhůru a k severu na panorama Středohoří. Bez nadsázky to byl můj nejlepší, nejzdravější a nejidyličtější byt za celé mé praxe cukrovarnické. A nadto úřednictvo jak v cukrovaru tak i v centrále nahoře v zámku thunovském, v Peruci bylo, ač částečně německé, většinou přátelské a konciliatní.
Laboratoř byla prostorná a na tak zastaralou menší továrnu vzorně zařízena a měla velkou tech-chemiokou knihovnu. Tvůrcem jich byl sám o stav cukrovarnický velmi zasloužilý ing. K.C.Neumann, který r. 1879 tu byl chemikem, později techn. adjunktem. V r. 1883 odešel do Prahy, stal se, přísežným chemikem a přijal společenství v proslulé chemické laboratoři Dr.M. Nevoleho. Po něm byl V Peruci chemikem J.J.Weis, také později majitel chem. laboratoře v Praze, po tomto Jan Lajbl (za mého příchodu byl již po více let tech. adjunktem a v pravdě tech. dirigentem závodu) po něm Karel Pechar, můj předchůdce. Laboratoř byla v 1. patře nad cukr. skladištěm 4x8 m s 2 velkými okny a předlaboratoří.
Cukrovar byl postaven asi před 40 roky a byl již strojově i svým rozdělením a umístěním stanic valně zastaralý. Trpěl jako Ruzyně, ba ještě více za suchých podzimů nedostatkem vody, která v rybníce pod fabrikou chladla a vracela se zpět.
Dále pokračuje autor popisem techn. zařízení a technol. postupu zpracování cukrovky .
Výtežky cukrovaru na Peruci :
1888/89 - + 62 000 zl.
89/90 - + 67 000 zl.
90/91 - + 47 000 zl.
91/92 - + 84 000 zl.
92/93 - + 41 000 zl.
1893/94 - + 21 000 zl.
94/95 - + 70 000 zl.
95/96 - + 67 000 zl.
96/97 - + 6 000 zl.
97/98 - + 23 000 zl.
Tudíž za těchto 10 let se vydělalo cca 348 000 zl.
V roce 1898/99 přibližně cca 30 000 zl.
Dne 26. července jsem se oženil a za byt jsem měl celé 1. patro vily, v níž jsem již před tím l pokoj v prvním posch. obýval.
Cukrovar po menši rekonstrukci odparky, kotelny, a připojením dolů do Pátku na trať Louny - Libochovice (později postavenou) mohl potom dále i zdárněji pracovati. Ale hrabě Thun ( místodržitel český) rekonstrukci tu pro slabé, své finance, nepodnikl. (též nečilá centrála panství v Praze v tom velkou vinu měla). Se zaostalým říd. peruckého panství Ströhmerem a netechnickým Rümlerem cukrovar nadobro v roce 1911 výrobu zastavil.
|
Plazíkovo digifoto 
