26.11.2001
Pravidelné kázáníčko husitského faráře Jana Bohuslava.
O hádkách
Milí přátelé,
stačí tak málo a je to tady. Znáte to? Hádka je jako prach se střelným
prachem. Ve velké většině případů ji začínají prapodivné, okolí
nesrozumitelné, startovací mechanismy. Lidé kolem nás jsou schopni se
pustit do hádky kvůli věci, která je nám naprosto lhostejná. Nepochybně
to tak cítí i oni k nám. Jsou ale hádky k něčemu? Tuhle otázku jsem si
pokládal vždycky, když jsem se setkal s nějakým párem, který se srdíčky
v očích tvrdil, že se nikdy nehádají. Všechno má svůj čas. Hádáme se
občas všichni. Jak je to tedy s tou užitečností hádek? Dá se to vůbec
takhle nazvat?
Já bych se toho nebál. Nechci v žádném případě obhajovat lidskou
krutost a sobectví, ale chci malinko pomoci hádkám na správné místo.
Jsou lidé, kteří si své názory na věci kolem sebe šeptají pod vousy,
jsou jiní, kteří je říkají všem, jen ne těm, kterých se bezprostředně
týkají. Mnozí z nich to dělají proto, aby se nemuseli hádat. Stará
fráze mluví o hádkách jako o výměně názorů. Nezahazoval bych toto rčení
rovnou do koše. Hádka dostává ten pravý spád právě díky rozdílnosti
názorů, která najednou zazní nahlas. Díky hádce máme jedinečnou možnost
poznat svého partnera nebo kamaráda z jiné strany, poznat téhož člověka
jinak. To není málo.
Teď to skoro zní, jako bych vás naváděl k hádkám. To nechci ani v
nejmenším. Zkusme ale tento týden žít ve vztahu ke svému okolí nikoli
jen k vlastnímu já. Objevíme tuny předloh pro výměnu názorů.
Nezkoušejme být vždycky těmi, kteří musí mít poslední slovo, učme se
hádat tak, že budeme skutečně poslouchat, co ten druhý povídá. Nejsou
to zbytečné žvásty, ale jeho názory, jakkoli nám můžou připadat šílené.
Zkoušejme se nehádat pro hádku, ale pro zlepšení vztahů. Zkusme se víc
chápat, zkusme vidět na lidech kolem sebe něco, čím nás předčí, něco,
co sami nemáme. Buďme dobrými partnery pro výměnu názorů. Hodně
trpělivosti a lásky přeje nám všem
Zdeněk Bohuslav
Ivo Kraus
|