You are here: Hlavní strana 
Plazíkovo digifoto PZ 4.05 V.Sochor, Z mých pamětí - zkrácené pokračování
Plazíkovo digifoto PZ 4.05 V.Sochor, Z mých pamětí - zkrácené pokračování | PZ 4.05 V.Sochor, Z mých pamětí - zkrácené pokračování |
| Napsal Plazík st. | |
| Středa, 02 prosinec 2009 | |
|
20.1.2006 Paní Jiřina Botošová, která často spolupracovala s lounským knihovníkem Ivo Markvartem připravila pro čtenáře PZ zkrácené pokračování jeho vzpomínek černochovského kováře Václava Sochora.
Reaguji na úvodník paní Kopicové z posledního čísla Peruckého zpravodaje. Měla jsem to velké štěstí, že jsem mohla osobně poznat pana Ivo Markvarta. Oslovila jsem ho, když jsem začala psát svou diplomovou práci o Černochově. Pomohl mi najít opravdu zajímavé prameny, ať už jsou to různé rukopisy, kroniky, ke kterým bych se asi jinak nedostala. Cítím proto povinnost nenechat si to, co jsem "dostala", jen pro sebe a předkládám zkrácené pokračování toho, co Ivo začal. Jde o výtah z mé diplomové práce. J.U. Měšťanská škola byla až v Libochovicích. Děti musely zvládnout šest kilometrů tam a zpět za každého počasí. Sochor si vybavuje zvláštní kouzlo, jež měly cesty lesem. Školáci na jaře přinášeli domů celé kytice raně kvetoucích rostlin. Pohromu málem znamenaly zapomenuté „střevíce“ u lesní studánky, které posléze šťastně doputovaly k zapomnětlivému majiteli. Už od raných let je Václav zaujat loutkovým divadlem. Láska k němu ho provázela po celý život. Stane se z něj i dobrý hudebník, jenž zvládá hru na housle. Naučí se hrát i na harmoniku a jeho hudební produkce na lavičce před domem měly vždy mnoho posluchačů. Později zvládne i hru na trubku. V divadelních představeních (některé se hrají i v přírodě) hrával různé komické postavy. Pak nastala krušná učednická léta ve Slaném. Opět ranní cesty do Peruce na vlak za krutých mrazů a vánic. V roce 1926 začínají Sochorovi stavět nový dům s kovárnou. Je vykopána 9 metrů hluboká studna, základy a sklepy. Většinu stavebního materiálu dováží chasník Václav s párem krav - jezdí pro písek, kámen, cihly, vápno, dřevo, cihly do okolních vsí. Jak již bylo tehdejší tradicí - stavba byla zahájena na jaře a na sklonku podzimu byla kompletně dokončena. Sochorovi měli ovšem nesnáze s některými profesemi. Tesař se stále opíjel a práci nedokončil, elektrikář přijal zálohu na práce a zmizel... Jeho nástupce do Černochova přiváží i první rádio - krystalku. Václav Sochor se radoval zejména z nové rodinné kovárny. Ta stará mu připadala jako alchymistická kuchyně. Pan kovář také zažil první sokolské šibřinky, jež se konaly na sále u Míthů. Měly název V záři půlměsíce. Třicet svobodných dívek pod odborným dozorem nacvičovalo velkolepé taneční vystoupení. Mladý muzikant získává pevné místo v černochovské kapele. Ta měla plný tucet členů. Další Sochorovy role jsou zřejmé z následujícího odstavce: „Také jsme troubívali na věži kostelní o štědrých dnech. V této době až do druhé světové války se soutěžilo mezi Sokolem a Hasičskou jednotou, a to ve veškerém podnikání v divadlech a zábavách. Sokolové dělali v každém roce šibřinky a hasiči zase karnevaly. O takovém karnevalu se musím zmínit, že byl tehdá postaven na sále větrný mlýn, lopaty se tiše točily a v půli sálu na stropě přiděláno veliké kolo, žárovkami barevnými okrášlené. Čtyři krásně malovaní motýlové neustále za celého večera kroužili s tímto kolem. Celou touto sestavou a pohonem jsem byl pověřen tentokráte já.“ Václav Sochor je zřejmě jediný, kdo takřka svědecky zaznamenal dvě krutě tragická období v novodobých dějinách Černochova. Na jaře 1941 byla u Čechů v hostinci veselá nálada. Kdosi hrál na foukací harmoniku. Vtom jeden z levicově orientovaných hostů vykřikl: „Ať žije Stalin.“ Několik dalších hostí zvedlo sklenice. Jenže v hostinci byl přítomen i udavač. Tato událost měla drastické vyústění v první polovině roku 1942. Devět černochovských mužů bylo popraveno. Další obyvatel zemřel za totálního nasazení. Tyto události měly dohru v květnových dnech roku 1945. Z udavačství byli zřejmě kromě viníka obviněni dva další lidé. Byli lynčováni. K trestu smrti byl zřejmě odsouzen jeden z nevinných. Hlavní viník si ve vězení vzal život... Nedlouho po roce 1948 nastala v Černochově zběsilá kolektivizace: „Pak docházelo k vystěhování některých rodin. Paní Marie Dandová s dvěma dětmi Václavem a Maruškou autem, jenom s nejnutnějšími věcmi, za špatného počasí až někam k Lanškrounu. Pak byli vystěhováni Kaloušovic staří s mladou také do východních Čech, paní Marie Hornová se svými rodiči.“ Většina sedláků se ocitla ve vězení. Ve vsi vládl strach, který přiváděl rolníky do zemědělského družstva. Decimovány byly i malé živnosti. Kovárnu zavírá i Václav Sochor. Koupí si políčko a začíná navzdory všem hrůzám okolo hospodařit. Po večerech začíná vyřezávat loutky a se svou mladou paní hrají loutková představení. V tomto děsivém období je v lomech utýrán i nejbližší Sochorův přítel Jenda Šrámek. V padesátých letech semele kolektivizace veškeré soukromé aktivity. Pracuje pro JZD ve své kovárně. Práce ho ale netěší: „Nejlépe nám bylo, když jsme sami hospodařili. Pole jsme měli jako zahrádku, dobytek pěkný a času dost a peněz také dost. A nyní ztratili jsme svobodu ve všem a to je vše, i když se najíme a oblečeme. Prostě zavedená nová robota . . . V samotné kapitole popisuje veškery pracovní postupy v kovárně - kování koní a volů, zhotovování nejrůznějších nástrojů. Své vzpomínky uzavírá v prosinci roku 1958. Strojopisná nestránková brožurka Události a příběhy, které se staly v Černochově byla Václavem Sochorem sestavena na počátku šedesátých let. Některá vyprávění jsou včleněna do textu Z mých pamětí. Sochor zaznamenává především tragické události, které se vryly do paměti obyvatel Černochova - např. smrt služebné, jež roztápěla kamna s demižonem petroleje v ruce; zastřelení služky, které se jakýsi kočí zeptal, zda by nechtěla zastřelit. Ona v legraci odpověděla, že ano. A zazněl výstřel... Dramatická událost se šťastným koncem se prý stala v roce 1906. Byla hloubena 26 metrů hluboká studna. Náhle se dva dělníci přestali ozývat. Našel se ovšem statečný Moravák, jehož se šátkem na ústech spustili do závratné hloubky. Statný chlapík oba muže, kteří upadli do bezvědomí, vytáhl z nebezpečí. Pan Sochor detailně přibližuje, jak se dřív v obci svítívalo. Takto líčí zavedení elektřiny: „Bylo to v masopustě roku 1923. U Míthů byla taneční zábava a elektrická instalace byla provedena, ale proud ještě nebyl připojen. Pan Žalud zapůjčil parní lokomobilu, která poháněla dynama a tímto osvětloval celý sál. Vtipně a výstižně charakterizuje Sochor jednu z rázovitých venkovských postav. Byl jí Martin Syka - Šumavan. Šikovný švec stále vymýšlel nějaké zábavy. Nejradši zhotovoval umělé pohyblivé koně, které rozmanitě ozdobil a chasa s nimi vyjížděla na legrační cesty po vsi. Syka rád zpíval šumavské písně, při nichž se často rozplakal. Troubil i na křídlovku. Zápisky černochovského kováře patří k opravdu vzácným textům regionální literatury. Píše je člověk, který pevně přilnul k tradici svých otců. Ačkoli jeho školní vzdělání bylo skromné, má skvělý pozorovací talent a múzické nadání. I proto mají jeho dvě vzpomínkové práce vysokou vypovídací hodnotu. Jiřina Botošová V dalších číslech uveřejníme vzpomínky Josefa Kučery, který v Černochově žil v letech 1868-1942 tak, jak je zpracovala Jiřina Botošová ve své diplomové práci. |
| < Předch. | Další > |
|---|
