V první třídě seděl jsem v první lavici s kamarádem, s kterým jsme se jednou poprali a on mně vrazil péro do hlavy. Moc to bolelo a Prímek byl za to v kabinetě pěkně bit.
Řídící Ballý byl špatným učitelem, ale zato velikým labužníkem. Učil nás jen jedna jitrnička a jedna jitrnička jsou dvě jitrničky.
Ve druhé třídě nás učil Václav Roubal, velice přísný a dobrý učitel, který musel dohánět to, co řídící Ballý zanedbal.
To již začala světová válka. Ve třídě jsme měli často zimu a on nás musel poslat domů, abychom ve škole nenastydli.
Jednou přišel do školy a napsal na tabuli, že ztratil řeč a dělal takového Lazara. Lidé říkali, že to dělá schválně, aby nemusel na vojnu.
V té době jsme museli chodit na kopřivy, aby měli vojáci na mundůry. Z kopřiv se totiž dělaly látky.
Když byla v roce 1914 vyhlášena válka, přijelo tehdá do vsi osobní auto. Přivezli mobilizační vyhlášky. Vzpomínám si, jak se tatínek loučil a pak musel narukovat do Litoměřic k svému pluku.
Léta 1914-1918 byla krušná. Všechno docházelo. Z páteckého mlýna tenkrát jezdil koňský potah s plachtou. Přivážel k nám chleba. Byl strašně černý. I tak nám chutnával.
Jednou měli smutnou událost u Černých. Přišli o krávu. Byla to jejich živitelka. Tak jsme se všichni usnesli, že paní Černé musíme pomoci. Sehráli jsme divadlo Jiříkovo vidění – u nich v prázdné kůlně. Jeviště jsme si sami postavili. Od nás jsme půjčili deky a přikrývky na oponu a na kulisy. Já hrál blanického rytíře. O přestávkách jsme s Vénou Benešovic vyhrávali na housle. Frantík Černých nás doprovázel na starou troubu od kamen – používal ji jako buben. Co se tenkrát vybralo, tak se darovalo paní Černé, aby si mohla zakoupit novou kravku.
To jsem již opustil zdejší školu a chodil půl roku do měšťanské školy v Lounech a na jaře přestoupil do měšťanské školy v Libochovicích. Tam jsme chodívali každý den pěšky. Cesty do Libochovic měly zvláštní kouzlo. Chodívali jsme přes tak zvané Lízy. To je takový lesík. Kvetly tam na jaře moc časně různé květiny a my je nosívali natrhané často do svých domovů. Naši z nich měli radost.
Jednou jsem dostal nové střevíce. Když bylo jednou při cestě z Libochovic veliké teplo, tak jsem si je zul a šel domů ze školy bos. Za Poplzemi byla studánka, kde jsme se občerstvovali. Já tam ty střevíce odložil a pak na ně zapomněl. Doma z toho byl poprask. Ale šťastně to dopadlo. Jedna paní je tam našla a holkám Svatošovic je za malou odměnu dala.
To už skončila světová válka a tatínek byl doma.
Druhý ročník měšťanské školy jsem již navštěvoval v Peruci. Byla tam otevřena nová měšťanka a tak nám odpadla daleká cesta do Libochovic. Každý čtvrtek bylo prázdno. Na jaře se to chodilo. I v létě. Ale přišel podzim – deště nebo zima. To bylo horší.
Jednou napadlo sněhu a my čekali, že nás někdo sveze. Jeli Dandovic. Vyváželi Vénu a že prý již v kočáře není místo. Tak jsme si sedli s Frantíkem na zadní nápravu, ale promrzli jsme tak, že jsme vůbec nemohli do třídy po schodech dojít.
Vánoční svátky byly pro nás vždy něco posvátného. Jednou jsme dostali loutkové divadlo. S tím jsme si něco nahráli. Jindy jsem dostal k vánocům housle. Pak jsem chodil na hodiny. Prvně mě učil Veník Kočů. Pak jsem chodil na Peruc starému panu Karbusovi.
Strýček Kučera uměl pěkně hrát na tahací harmoniku. Mně často hrával a říkával, až umře, že mně tu harmoniku odkáže, ale že mám hrát hlavně národní písně. Byl vlastenec. Měl velikou knihovnu a uměl pěkně vyprávět. Nebylo jediného dne, aby se u nás ve staré kovárně nezastavil. Z dílny přešel do kuchyně a říkal: „Tak Anna dej sem už to kafé.“ On rád pil kafé a už se nemohl dočkat.
Když jsem vychodil školu na Peruci, nastoupil jsem ve Slaném do menší továrničky a tam se učil soustružníkem kovů. Nastaly mně tři roky učení spojené s hroznými cestami denně k vlaku na Peruc. Chodívali jsme v zimě pěšky a v létě jezdili na kole.
Pracoval jsem asi na třech soustruzích. Byly mi svěřovány práce, které ani starším dělníkům nesvěřili.
V době mého učení bývaly u Čechů taneční hodiny. To byly krásné chvíle. Také jsem začínal chodit do tanečních zábav. Moje první tanečnice byla Mařka Dolanských. Ta mě naučila tancovat valčík a polku. Tenkrát se nic jiného netančilo – mazurka, česká beseda a beseda moravská a při tanečních čtverylka.
Hrával jsem také často divadla – na jevišti i v přírodě, většinou veselé postavy. Otec mi také po mém velkém naléhání koupil trubku. Byl jsem několikrát u kapelníka Laksy na Peruci. Hrával jsem často s černochovskou kapelou.
V roce 1925 nastalo veliké rozhodnutí, že totiž budeme stavět. Na jaře v roce 1926 se začalo na staveništi kopat. Nejdříve zedníci Krejný a Sadílek vykopali studnu devět metrů hlubokou.
Já musel dovážet, co se dalo. Měl jsem v té době pár velice silných krav. S těmi jsem jezdil celý rok stavby, kam se jen dalo. Mé cestování bylo většinou pro písek do Lukova, pak do Vraného. Do Mšeného jsem jezdil pro tvrdý pískovec a pro štuky. Na Peruc pro vápno, do Brníkova pro cihly. Těch jsem nakládal 400 kusů, to jest 16 metrických centů.
Nejhorší bylo ale vožení kamene, a to od Kalachů ze skály, jelikož to bylo velice blízko a veliké balvany. Musel jsem vynaložit velikou sílu, abych takové kusy zvládl.
Dříví na stavbu bylo dováženo z Roudnice, a to řezané a plavené. Přiváželi ho koňskými potahy. Tašky jsou na stavbě letecké z Letek u Prahy.
Na stavbě pracovali od jara zedníci z Černochova a z Vraného. Na naše václavské posvícení jsme se nastěhovali do nového.
V lednu 1929 byla velice krutá zima. Pomrzlo moc ovocných stromů. U nás na dvoře bylo tehdá asi patnáct panenských štěpů. Ty jsme museli všechny vykopat.
Osmého ledna toho roku byly na sále u Mítů první sokolské šibřinky, na které do smrti nezapomenu. Ráz měli „v záři půlměsíce“. V Černochově bylo asi třicet svobodných děvčat. Sestra Kuglerová z Černic, známá baletka, je rozdělila do dvou skupin a nacvičovala s nimi program.
Pokračoval jsem v černochovské kapele. Na první housle hrál Václav Sládek, kapelník, a Václav Danda, klarinet Václav Drobný, flétnu Václav Vít, trubky Václav Sochor a Josef Danda, trombon Jenda Kastner, bubny Václav Mít. Zkoušky na vínky, zábavy, divadla, mikulášské, Silvestry i bály se dělaly většinou u Dandů ve statku, a to v kuchyni. Později ve škole u řídících.
Také jsme troubívali na kostelní věži o Štědrých dnech. V této době až do druhé světové války se soutěžilo mezi Sokolem a Hasičskou jednotou ve veškerém podnikání – v divadlech a zábavách. Sokolové dělali v každém roce šibřinky, hasiči zase karnevaly. O takovém karnevalu se musím zmínit. Byl tehdá postaven na sále větrný mlýn. Lopaty se tiše točily. V půli sálu bylo na stropě přiděláno veliké kolo, barevnými žárovkami okrášlené. Čtyři krásně malovaní motýlové neustále za celého večera kroužili s tímto kolem. Celou touto sestavou a pohonem jsem byl tenkrát pověřen já tehdejším velitelem hasičů Františkem Hanzlem.