

PZ 4.05 - místo na povídku |
Napsal Plazík st. | |
Středa, 02 prosinec 2009 | |
17.1.2006 Bez povídky či básně by nebyl Perucký zpravodaj úplný. Tu dnešní, PŘÍTELKYNĚ, napsal Tomáš Václav Hořec již v roce 1997. Přítelkyně
Řekl jsem Evě: Po upozornění na Jitčiny vlasy, přišla druhý den Eva navečer s ostříhanou kšticí a sestřihem, který jsem ještě nikdy neviděl. Polovinu hlavy měla ostříhanou a než jí kadeřník stačil ostříhat druhou půlku, asi si vzpomněla na Jitku a na její polodlouhé vlnité teplehnědé kadeře. Proč by si jinak nechala na druhé půlce hlavy dlouhé vlasy? Je pravda, že když stála moje žena vedle Jitky, všichni přítomní muži civěli na moji ženu. Zase jsem jednou šlápnul vedle. Chtěl jsem se předvést jaký jsem skvělý šéf a jaký mám ještě skvělejší personál. Prozradil jsem na své kolegy, že mi těžce závidí moji mladičkou 42 kilovou sekretářku. Eva se zatvářila záhadně a vůbec jsem nepostřehl, že by se mnou sdílela nadšení z mé nejbližší spolupracovnice. Za čtyři týdny se záhada vyřešila. Do mé pracovny vkráčelo štíhlé 172 centimetrů dobře vyvinuté stvoření ženského rodu. Mělo sukni deset centimetrů nad kolena. Ze sukně vyrůstaly dlouhé nohy v černých řádkovaných punčochách sešněrované v černých farmářkách. Horní polovina trupu byla zahalena v něčem co připomínalo svetr, pončo a pelerínu dohromady. Bylo to o deset centimetrů kratší než sukně. Bytost měla útlá zápěstí a prsteníky omotané řemínky. Krk zdobily šňůry různobarevného sušeného ovoce. Z pihovatého obličeje na mě potměšile zíraly zelené oči. Na hlavě to mělo culík, který trčel nad levým uchem. Rozkošná šestnáctka. Hlas patřil mé ženě Evě! Moje dobrá žena, moje jistota a opora v dobách zlých byla pryč! Zbyl z ní jen hlas. Nevím, jak a kdy zhubla, pořídila si zelené oči, rozkošné pihy, ale vím, že mi sebrala veškerou chuť obdivovat mladičké bezbranné drobounké šestnáctky. Neškrábe oči, nechová se chladně jako dáma, ale zasévá svár mezi mne a moje kolegy. Poctivě a věrně mi dělala křoví ve společnosti. Křoví jsem teď já, proto nikam s Evou nechodím . . . Představil jsem Evě svoji novou přítelkyni. Není ani moc velká, ani nijak nápadná. Dalo by se říct, že je nenápadná, skromná, málo inteligentní a vstřícná. Eva souhlasila s naším přátelstvím. Vyhradila jí čestné místo v naší společenské místnosti. Je to společný prostor pro kuchyň, jídelnu, pracovnu i obývací pokoj. S přítelkyní bylo možné komunikovat od pracovního pultu, z křesel, z pohovky, od jídelního stolu i od umyvadla na nádobí. Po měsíci Eva zjistila, že dotyčná je nejnebezpečnější ze všech mých bývalých přítelkyň. Hrůza ji začala polévat, když zjistila, že rodinná přítelkyně lapila do svých spárů nejen mne, ale i naše dva pubertální syny. Žárlila na mě, když jsem sledoval její vyprávění o tom, co se děje doma i v cizině. Nesnášela, když jsem si napětí, které se dostavovalo při sledování fotbalu nebo hokeje, zpříjemňoval pohodlíčkem s pivem, jednohubkami a utopenci. Běsnila, když mě přistihla, že s ní i spím a nechápala, že v této choulostivé situaci stisknutí tlačítka OFF mě dokáže okamžitě postavit na nohy i kdybych se nacházel v nejhlubší spánkové fázi. Kdyby moje Eva mohla, vyškrábala by jí oči. Moje přítelkyně mohla se mnou hovořit kdykoliv. Ráno před odchodem do práce, bezprostředně po návratu, v noci i hluboko po půlnoci. Udělil jsem jí takové výsadní právo, že na mě mohla třeba jenom zrnit. Protože už nebyla nejmladší, stalo se jí to osudným. Musela mít odkrytý zadek. Čas od času bylo třeba sáhnout jí na pozadí a ona pak přestala poplašeně mrkat. Synové měli přísný zákaz sahat jí na zadek. Byli sice ohrožováni tím, co jim vyprávěla, ale přímý kontakt se zadkem byl opravdu životu nebezpečný. Přítelkyně pozvolna ovládala naši rodinu. Mužská část se s tím smířila, i když jsme se my muži kvůli ní občas pošťouchali. Protože jsem hlava rodiny vždycky jsem zvítězil já. Při jednom trochu živějším dohadování, kdy došlo i na facky (rozdával jsem já) Eva objevila slabinu naši rodinné přítelkyně. Se šroubovákem v ruce přistoupila k přítelkyni, vytrhla zástrčku ze zásuvky a zákeřně vrazila šroubovák do odkrytého pozadí. Nikdy více přítelkyně nejen, že nepromluvila, ale ani nezazrnila. Tomáš Václav Hořec,1997 |
< Předch. | Další > |
---|