Tak jsem získal elektronický obsah Peruckého zpravodaje č.3.05 (dále jen PZ3.05) a budu vám předkládat postupně nejzajímavější články z tohoto podzimního čísla. Prvý je úvodník, věnovaný tragicky zesnulému lounskému knihovníku Ivu Markvartovi.

Slovo na úvod
   Mám otevřený Perucký zpravodaj číslo 2 z letošního roku na straně 29 a je mi všelijak. Ale hlavně je mi smutno, když si čtu tyto řádky: „V několika pokračováních se pokusím sestavit zkrácenou podobu jedinečného textu, který vznikl v roce 1958“. Ano, ještě jedno pokračování mám na disketě, kterou pan PhDr. Ivo Markvart předal naši redakci před 10. zářím 2005, ale další pokračování už nám nepředá . . .
   Zpráva o jeho tragickém skonu mne zasáhla nepřipravenou, stejně jako mnohé jiné, něčemu takovému uvěřit. Šílenou rychlostí mi prolétly hlavou obrazy našich mnohých setkání, rozhovorů, diskusí, plánů, přenic i strategií, jak co udělat.
   Znali jsme se nejméně dvě desítky let. Poznali jsme se ještě v době, kdy byl Ivo Markvart na praxi v Okresní knihovně v Lounech coby student vysoké školy knihovnické. Velice rychle jsme našli společnou řeč. Spojoval nás například společný obdiv k básníkům jako byli Jakub Deml, Jan Zahradníček, Konstantin Biebel, nebo společné nadšení, obdiv a úcta k básníkovi panu Emilu Julišovi. Spojovala nás úcta k předkům a k dílům, které nám zanechali, byť by to bylo obyčejné staré štokrle, na které si sedala hospodyně když ráno rozdělávala oheň v kamnech. Ivo Markvart miloval krásu. Miloval krásu opravdovou, skutečnou, krásu, která byla naplněna hlubokou myšlenkou. Miloval krásnou hudbu, báseň, film i tanec. Obdivoval krásu zakletou v květině, v kamenech, v krajině i v ženě. Miloval krásu univerzální. Ivo Markvart byl miláčkem Božím, neboť ho nezžírala touha krásu vlastnit. Byl dokonale osvobozen od vlastnických pudů, což mu dodávalo obrovskou volnost v pohybu, jednání i konání. Svou lásku a obdiv ke kráse prokazoval celým svým životem. Je snad na světě něco krásnějšího nebo dokonalejšího, než něžná dětská bytost? Všichni, kteří Iva Markvarta znali, vědí, že dětem věnoval mnoho svého času bez nároku na odměnu. Také náš jazyk i literatura byly jeho miláčky, kterým zasvětil svůj život. A co teprve kapličkám, kostelíčkům a kostelům! Těm dával mnoho nejen ze své energie, ale i z vlastních peněz.
   Ivo Markvart navždy zůstane v mých vzpomínkách sedět se mnou před mou galerií tak, jak tomu bylo 2. července 2005. Přijel na Peruc z Kostelce nad Ohří, kde v 10 hodin dopoledne byla v malém kostelíku veliká sláva. A opět to byl Ivo Markvart, kdo dal podnět k tomu, aby se kostelík dal do pořádku a zase se v něm mohli lidé scházet k větší slávě Boží. Seděli jsme na náměstí Emila Filly, dívali se na kostel a zámek a vymýšleli strategii, jak dát dohromady peníze, lidi, úřady i odborníky, aby bylo možné kostel v Peruci začít opravovat . . .
   PhDr. Ivo Markvart byl pohřben 16. září 2005 na hřbitůvku, který leží mezi jeho rodnou vsí Podbradcem a Ječovicemi, ve kterých v době pohřbu zedníci pilně pracovali na lešení lemujícím ječovický kostel, na jehož opravě měl největší podíl opět pan Ivo Markvart.
   Položili ho do hrobu. Položili ho do země v krajině, kterou tolik miloval a která sesvou skromnou nádherou, dramatičností okolních kopců a blízkostí nebeské klenby se hluboko vtiskla do jeho duše. První slova mé bývalé kolegyně z knihovny, když jsme se po tragické zprávě potkaly, byla: „V sobotu zemřela moje maminka, v sobotu zemřel také papež Jan Pavel II. V  mém žalu mi skýtá trochu útěchy vědomí toho, že Ivo Markvart zemřel také v sobotu. Říká se totiž, že ti, kteří umřou v sobotu, že jdou přímo do nebe. A já tomu věřím.“
   Já také. A také věřím, že se tam bude za nás přimlouvat.
                                                                                  Hermína Viera Kopicová