Jak jsem slíbil, přináším vám článek pana učitele Zrůsta v posledním Peruckém zpravodaji. Jedná se skutečně o závažné téma a věřím, že i vy přidáte svůj názor.

 V nedávné době jsme shlédli v televizi pořad týkající se naší školy, který natáčela redakce České televize na konci minulého školního roku. I já jsem se na něj rád podíval, abych viděl i ostatní kolegy. Pořad se, myslím, povedl a mě nyní uvízla v hlavě jedna myšlenka prezentovaná paní ředitelkou. Řekla, že má obavy z rostoucí nekázně žáků. V poslední době jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že lví podíl na současném stavu máme především my dospělí.

 Jsme svědky toho, že stoupá mezi dětmi agresivita, projevy nesnášenlivosti, bezmezné zloby vybíjené na svém okolí, nerespektování jakýchkoliv pravidel chování a zákonů. Zkusme se společně zamyslet nad příčinami této neutěšené situace. Proč se naše děti chovají tímto způsobem? Uvedu několik případů, kterých jsem byl svědkem a které hovoří za vše.

 Na konci školního roku nastává období loučení. Devátá třída se loučí se školou, učitelé a ostatní žáci na dva měsíce prázdnin. Většinou,než odejdeme na prázdniny, společně s ostatními členy sboru posedíme a popovídáme o těch věcech, na které ve školním roce není čas. Byli jsme posedět v jedné nejmenované perucké restauraci. Po chvíli přišla trojice mladíků – jeden žák právě končící 9.třídy v Lounech a dva kteří již základní školu opustili (i když jeden před rokem a druhý před dvěma) . Všichni tři byli s úsměvem obslouženi pivem, ačkoliv každý ví, že podávání alkoholu mladistvým do 18 let je trestné. Asi nad tím většina z vás mávne rukou – pivo, to už pijí doma i malé děti; ale to je jeden z příkladů, kde vlastní nedůsledností učíme mládež, že není třeba respektovat zákony. Chápu rovněž zmíněnou obsluhu – tržba je tržba a když jim nenaleju já, půjdou jinam (chápu neznamená, že souhlasím s jejich počínáním).

 Druhý příklad je pro mě daleko horší - především v tom, že tady coby ti pokušitelé , kteří nabádají děti k porušování pravidel, jsou vlastní rodiče, či pracovník kulturního zařízení, který by měl být (i vzhledem k tomu, že má učitele přímo v rodině a slyší, co se na školách děje) natolik na výši, aby si byl vědom důsledků na mládež.

 Jak jistě většina z vás ví, pracuji ve volném čase jako promítač v místním kině. Většina lidí spatřuje v tomto zaměstnání pouze a především tu výhodu,že vidím každý film zdarma, ale v poslední době je sledování některých výtvorů spíše za trest (ještě štěstí, že z každého filmu vidím ve skutečnosti sotva polovinu). Filmy jsou plné násilí, krev teče proudem, objevují se nejrůznější věci leckdy související až se zvrhlostí a přitom pro zajištění lepších tržeb jsou stále horší filmy tohoto typu uvolňovány pro mladší věk. Když potom přijde film s nálepkou „do 18 let nepřístupný“, bývá to skutečně podívaná pouze pro otrlé. Jeden takový jsme hráli v sobotu 16.října 2004. Film „Úsvit mrtvých“ patřil do kategorie naprostých dějových slátanin, kde šlo o jedno jediné – ukázat na plátně co nejvíce hrůzy ( však podtitul „Zombie horor“ o lecčems svědčí). Scéna, kdy dívka ve věku kolem 12 let vytrhává zuby kusy masa ze souseda, nebo kdy se skupina lidí baví vystřelováním mozků z hlavy lidí, z kterých se stali zombie to jsou jen dvě ukázky zdaleka ne toho nejhoršího, co mohl film nabídnout. Film jsme hráli od 17.30hod. takže návštěvník mohl hravě stihnout být do půl osmé doma a rodič případně ani nemusel tušit, kde se dítě nachází.

 První šok jsem zažil, když jsem uviděl před kinem skupinku dětí ze školy, kde nebyli jen deváťáci, ale i děti ze šesté třídy ( a asi i mladší,protože některé jsem neznal – učím děti až od šestky). Druhý šok následoval, když na otázku „Přece tam nepustíme ty 11-12leté děti?“ se mi dostalo odpovědi vedoucí kina „Já se nebudu s nikým dohadovat, stejně by za pět minut přiběhly s rodičem!“ .Nutno uznat, že tento důvod nechápu, protože i kdyby dítě přišlo v doprovodu prezidenta Klause, stále tam je nápis „ přístupný od 18-ti let“ a ten by měl být pro každého natolik závazný, aby se tam prostě nikdo mladší nedostal. Vedoucí pak vyšla ven a větou „Ale děti, je to od 18-ti let, takže kdo se bojí ….“ přesvědčila i ty dosud váhavé, že si vybrali správně. Poslední pokus o působení na své žáky jsem udělal, když mě skupinka míjela směrem ke kase – vpředu jdoucímu chlapci říkám: „Adame tobě je osmnáct? “ „Ne.“

 „Tak co tu děláš?“ Pokrčil rameny a beze slova odkráčel ke kase, kde bez jakýchkoliv problémů dostal lístek, stejně jako všichni ostatní. Aby i vy jste si mohli udělat obrázek o věkovém složení návštěvníků filmu nepřístupného do 18-ti let, uvádím alespoň několik tváří, které jsem zaznamenal : 6.třída – Košín, Novák Z.(z Peruce), Havlovcová. 8.třída -Marek, Žížková. 9.třída – Filip, Hauptvogelová, Havlovcová. Samozřejmě výčet není kompletní, jednak ty mladší neznám a jednak jsem potom raději odešel do promítačské kabiny (bohužel mi moje pracovní smlouva neumožňuje v takovém případě odmítnout promítat, aniž bych se vystavoval nebezpečí závažných postihů ). Doufám jen, že u těchto dětí rodiče ani netušili, na co jejich děti jdou (oni měli být přece tou první závorou) a že tedy vše padá pouze na vrub pracovníka místního OÚ , který jim přístup umožnil.

 Již skoro týden se mi to neustále honí hlavou a přemýšlím, kde je ten zakopaný pes. Jsem příliš úzkoprsý, nemoderní rodič a učitel? Nemyslím . Jenom jsem každý den svědkem toho, jak si děti ubližují, kouří, pijí alkohol, jak odmítají respektovat jakákoliv pravidla. Pak je většinou první na řadě škola – alespoň to tvrdí mnozí rodiče – ta je totiž zřejmě nenaučila správným návykům, respektu k dospělým, smyslu pro fair play, slušnému chování. Mě nezbývá než zkonstatovat: „Ne škola, ale začněme u sebe, odpovězme si na otázku, zda se svým dětem věnujeme, jak to nejvíc jde (ne zda jim pouze věnujeme „co se dá“ – to není totéž), zda se jim snažíme vštípit ty správné morální zásady. Sice je to velmi nepopulární – jsme pak často peskováni za své názory svými potomky s tím, že dnes je „jiná doba“ a že „ostatní to mohou“ (tedy ti, jejichž rodiče své děti odbydou drahým dárkem nebo třeba povolením něčeho nedovoleného, aby dokázali jak jsou tolerantní a liberální ve výchově). Ale vytrvejme, odměny se jistě dočkáme v tom, že jednou naše děti na nás nezanevřou a budou pokračovat v našich šlépějích.

 Proto tedy zmiňované větrné mlýny, protože každý den bojujeme ve škole s uvedenými jevy většinou marný boj. Pokud totiž nespojíme své síly všichni, nebudeme všichni důslední a nebudeme si ve výchově dětí vzájemně pomáhat, bude naše školní snaha jen skutečným bojem Donů Quijotů.