20.12.2004
Minulý týden jsem na vánočních koncertech Orchestru Jardy Kleina vzpomínal na mé dětské Vánoce. Chcete-li, můžete vzpomínat se mnou.
Dobrý večer,
ne nebojte se, dnes nebudu provádět hasičské cvičení, vy všichni již víte, jak opustit divadlo v případě požáru a ani vás nebudu učit chování v divadle. Vždyť se chováte tak vzorně. Dnes chci vzpomenout na mé dětství tak zhruba v polovině minulého století.
Bydleli jsme v té době na nádraží v Brzvanech a dívali se, jak na Rané roztahují klouzáky. S dřevěným vozíkem s bednou plnou zelených flašek s porcelánovým špuntem jsme jezdili do údolí pro Brzvanku.
S bráchou jsme si samozřejmě hráli často na kolejích a občas mě táta i půjčil plácačku a kulatou francouzkou nádražáckou čepici. Bylo tedy samozřejmostí, že jsme k vánocům 53 dostali elktrický vláček. Nádherný bakelitový ovál, mašinku se dvěma vozy a rozjížděcí trafo. Strejda z Cítolib nám k tomu udělal kopii našeho nádraží a z nás v tu chvíli byli skuteční ajzlpoňáci. Když jsme vláček pustili potmě, létaly od kolejí jiskry, jako z opravdové páry z komínu. Přišlo ale léto a my jsme jej odložili kvůli jiným hrám a radovánkám.
A jsou tu Vánoce 1954, kapr s bramborem a hurá pod stromeček. Jaké bylo naše překvapení a nadšení, když pod ním opět jezdil náš vláček. Měli jsme si zase celou zimu a začátek jara s čím hrát. Ten rok jsme se přestěhovali na nádraží do Třebenic a i zde k naší velké radosti další dva roky jezdil náš vláček pod vánočním stromečkem.
Změna přišla až po dalším stěhování, tentokráte do vlastního baráku na rodnou Peruc . Byli jsme již větší, obdivovali Rychlé šípy, poslouchali pípání Sputniku a tak jsme na vláček dávno zapomněli. Ale čekalo nás po letech další velké překvapení. Naši měli opravený dům , ale my dostali nový stan – Áčko! Stál v obýváku u smrčku, lanka přivázána ke křeslu a knihovně. Samozřejmě jsme v něm ze Štědrého dne na Boží hod v obýváku spali. Byli jsme jako Mirek Dušín a Rychlonožka.
Stanu jsme si užívali v létě na zahradě, na podzim nás čekaly polní práce a tak jsme na něj zapomněli. Ale ne na dlouho. Opět k našemu velkému překvapení stál další Vánoce pod stromečkem. Škoda, že to se opakovalo již jen další jeden rok. Přicházela šedesátá léta a nás víc než vláčky a stan začal zajímat rokenrol.
Ale dodnes vzpomínám na nádherné dětské vánoce a děkuji za taková velká překvapení svým rodičům.
Miroslav Blažek
|