Všichni peručáci znají klobuckého Kamenného muže a většina i pověst o něm. Zajímavé zamyšlení nad jeho vztahem k dnešní době napsal na stránkách ihned.cz známý spisovatel J. Stránský.

J. Stránský: Mám štěstí, nedožiji se roku 2050

Můj dědeček (a po něm strýc) měl statek v Klobukách u Slaného. Od útlého dětství mého i mých bratrů jsme tam trávili část prázdnin. Moje první cesta vždy uspěchaně vedla nahoru na silnici k Peruci, kde stál Kamenný muž.
Supěl jsem do kopce a bojoval nejen s dechem, ale i se strachem. Pověst o Kamenném muži totiž pravila, že každý rok popojde o špendlíkovou hlavičku ke klobuckému kostelu, který stál na nejvyšším bodě Klobuk vzdáleném necelý kilometr. A když dojde ke kostelu a zabuší kamennou rukou na vrata kostela, nastane konec světa.
Pokaždé jsem se bál, že popošel tak přesvědčivě, že nebude pochyb o tom, že s koncem světa skončím i já. Pokaždé jsem zároveň nacházel důkazy, že pokročil i že se ani nehnul. A příští rok jsem tam běžel znovu. Až se mi jednou vysmáli a já se pak s nimi vysmíval těm mladším, co se báli jako já...
Málem jsem na to už zapomněl, ale jednoho dne na mě vybafly všechny sdělovací prostředky. Když vám někdo řekne, že v roce 2050 každý, kdo bude pracovat, bude mít na krku nejen vlastní rodinu, ale i dva důchodce, dostanete strach, že to budete i vy. Opravdu jen trochu vás uklidní pomyšlení, že to budou vaši rodiče, a že hůř na tom jsou ti, co nemají ani rodiče, ani vlastní děti, neboť ti budou živit dva lidi jim úplně cizí.
Že vám je třicet nebo padesát a že v roce 2050 budete mezi těmi, které někdo bude živit, v té chvíli nehraje žádnou roli. Dostanete strach, jako ho (podle jakýchsi anket) dostala pětina dotázaných, když se dozvěděli, že Slunce naši planetu spálí na prach za deset miliónů let. Jako jsem ho měl já z Kamenného muže.
Pořád mi to vrtalo hlavou. Že by všechny ty noviny, rádia a televize měly totožný nápad? Vyburcovat populaci k obraně? Vyburcovat plozeníschopné páry, aby se víc snažily něco udělat proti nebezpečí, že i je bude živit někdo cizí? Moc se mi to nezdálo. Zvlášť když veliké titulky hlásaly cosi jako katastrofu. Většina novin tomu věnovala podobně koncipovanou stránku jako zemětřesení v Íránu.
Musím se přiznat, že mi nakonec zbylo pouhé podezření, že udělat z jedné suché statistické zprávy celou stránku plus komentáře a ohlasy a ohlasy ohlasů a dopisy čtenářů je vlastně pro každého šéfredaktora božská mana shůry spadlá. Jistě, mohl jsem si přečíst úvahy, co by se proti tomu mělo či mohlo udělat, co na to koalice a opozice. To však katastrofický účinek titulků nijak nezmírňovalo.
Při čekání na metro jsem uslyšel jednu výstižnou reakci: "Takhle míň by nás mělo bejt už teď! Bylo by míň nezaměstnanejch! Míň těch hnusnejch supermarketů! Možná i míň arogantních grázlů na silnicích." Moc jsem si jistý nebyl, že tento hlas byl ojedinělý. Moji teorii o Kamenném muži samozřejmě potěšily dvě staré paní, které měly starost, kdo je vlastně v tom roce 2050 bude živit.
Přiznám se, že největší vztek jsem i tak měl na ty, kdo toto statistické oznámení pustili do světa. Proč zrovna tohle? Ať vykládají holubům, že to je jejich povinnost, kdyby měli pouštět do světa všechny své statistické počty, místo supermarketů a stanic s pohonnými hmotami by největší kšeft bylo stavět blázince. Nebo že by existovalo jakési statistické lobby, které by katastrofickými sděleními nutilo lidi družit se do nějakých nových politických seskupení, která by tuto katastrofu odvrátila? Pořád mi ale není jasné, že se toho všichni tak chytili. Co když na tom něco je?
Za tři dny jsem to vzdal (podobně jako média). A uvědomil si, že je mi třiasedmdesát. A že se toho nedožiju. A že Kamenný muž to určitě přežije. Zdravím tě, Kamenný muži!

Kamenný muž