Pravidelné kázáníčko husitského faráře Jana Bohuslava

tuto neděli jsem směl prožít naprosto zvláštní bohoslužby. Dva lidé blízcí mému srdci si při nich děkovali za čtvrtstoletí společného životního boje. Uznejte, že to není málo. Úžasné je, že už to, že společně doklopýtali až k té 25 a klopýtají vesele dál. Vede mě to k mé staré myšlence, že děkování se vytrácí z našeho slovníku velmi pozvolna a tiše, ale přeci velmi znatelně chybí. Mám teď na mysli skutečně civilní děkování jako například poděkování za podržené dveře, malý dárek, přání. 25 let společného života je obrovský pytel doslova přeplněný množstvím zážitků, některé rozjasní tvář úsměvem, jiné ji trochu zkřiví. Ti dva lidé měli svatební verš vybraný z Izajáše 26,12: Nám, Hospodine, způsobíš pokoj, nebo i všecko, což se dálo při nás, dělal jsi pro dobré naše. Je to náročný text, nikoli na pochopení, ale je velmi náročný na žití. Znamená, že bychom se měli alespoň snažit spatřovat ve VŠEM, co se nám děje dobrý Boží záměr. Jsem přesvědčený ze zkušenosti s vlastním životem, že to umíme hodně málo, spíš se stavíme odmítavě k Božím darům poněkud nepříjemné povahy. Takovým darem je třeba kritika, která nás má zachránit před samolibostí. Podobným darem je nemoc zvěstující nám naši omezenost a křehkost. Je jich hodně a žádný z nich nehodnotíme vysloveně kladně. Máme se pořád co učit, stará fráze, ale nese díl pravdy. Skutečně nejsme perfektní v úkolu, který nám byl dán při stvoření, máme být stvoření k Božímu obrazu. Moc přeju ještě jednou těm dvěma, které nejmenuji, hodně Boží i lidské podpory na dalších cestách a přeji i nám, abychom měli dostatek odvahy uznat Boží moudrost, která nás navštěvuje ve velmi konkrétních událostech a dává nám možnost k zastavení. Jsou různé dary, ale mají jeden smysl, naše dobro. Zdeněk Bohuslav