17.12.2003
Naše kino opět po
vánoční přestávce zve své diváky do svých krásných prostor. A hned prvý
film je nová úspěšná česká komedie. Další filmy jsou ¨z produkce USA,
poze pro děti je připravena česká pohádka Pták Ohnivák.
Celý program kina je na našich stránkách
KINO PERUC
Blíže k prvému, českému titulu z časopisu Cinema:
Ivan Trojan, Jiří Macháček a Marek Taclík v černé komedii Davida Ondříčka o životních náhodách a nekonečné smůle
JEDNA RUKA NETLESKÁ
Česká premiéra: 18.09.2003
|
|
Živě
si vzpomínám, jak jsem u kterýchsi zkoušek musel odpovídat na otázku,
co je to postmodernismus. Mluvil jsem dlouho, ale podstaty jsem se
dobrat nemohl. Pak mluvil dlouho i pan profesor, ale že by se dobral
podstaty on, to bych také netvrdil. Slovník cizích slov mluví v daném
případě o „označení poslední fáze soudobé vědeckotechnické civilizace“,
„o kulturním propojení celé naší planety“, „o zpochybňování všech
hodnot moderní doby“ atd. atd. Dávno jsem na tuhle historku zapomněl a
ve společnosti ji rozhodně k dobrému nedávám, ale při sledování nového
filmu reľiséra Davida Ondříčka Jedna ruka netleská jsem si na ni nemohl
nevzpomenout.
Filmový příběh přitom začíná zcela nevinně a
roztomile... Dva chlápci v náklaďáku plném kuřat. Hloupej (Jiří
Macháček) se hloupě ptá, Silnej (David Matásek) vede silácké řeči. Na
hranicích se všechno provalí. Zatímco Silnej zůstává na svobodě,
Hloupej jde sedět s vachrlatou vidinou pozdějšího odškodnění, které mu
slíbí Chytrej nad nima (Ivan Trojan). Úvodní titulky. Po letech věznění
si jde Hloupej k Chytrýmu vyzvednout své slíbené peníze, jenže se do
toho připlete Aktivní (Marek Taclík) a všechno se začne zamotávat a
zamotávat, až se v tom začnete tak trochu ztrácet i vy a začne vám být
dočista jedno, co se hrdinům právě děje a proč, protože se příběh začne
rozpadávat jen na sled rafinovaně důsledných náhod a nehod,
originálních i trochu křečovitých hlášek, zjevných i skrytých citátů,
neuvěřitelných bizarností a úletů, několika výborných a spousty dobrých
vtipů. Zkrátka, dobře se na to kouká, ale vyprávět se to moc nedá.
Navíc by bylo nefér připravovat vás o pointy, které jsou někdy příjemně
gradované (např. Zdeňkova dcera), jindy dlouho dopředu čitelné (např.
Standův otec).
Stejně jako se musel Jan Hřebejk u Pupenda
vyrovnávat s nálepkou druhých Pelíšků, vstupuje i David Ondříček do
arény s očekáváním druhých Samotářů. Do stejné řeky ale vstoupit
dvakrát nelze, už proto, že v případě Davida Ondříčka z týmu od minula
vypadl scenárista Petr Zelenka, což prostě nelze nepoznat. Chybí nejen
jeho dějové, lehkonoze razantní a oslnivě marnotratné vtipy, ale
především elementární scenáristické zkušenosti. Jakkoliv se
režisérsko-herecký trojlístek Ondříček, Macháček, Trojan na postech
scenáristů snažil, celek se jim nepodařilo udržet v přitažlivé a hlavně
konzistentní formě. Jednotlivé figury jsou sice obstojně napsané,
navzájem velmi dobře provázané a každá z nich na první pohled čitelná a
přitom nesoucí určité tajemství, přinejmenším velmi dobré jsou i
jednotlivé scény, v nichľ je místo nejen pro přímočarý, šokující gag
(nahota v přímém přenosu), ale i pro nejjemnější slovní vtípky („Jaký
lidi končej na dně přehrady?“ „Přece ty, co se do něčeho namočili.“),
problém je ale v tom, kolik témat najednou se scenáristé rozhodli řešit
– ekologie, násilí, nacismus, halucinogenní látky, sexuální orientace,
škodlivost televize, voyeurismus, vegetarianství... Jako by chtěli mít
ve filmu všechno, co se dá najít na stránkách dnešních novin. Není pak
divu, že ve všech případech ulpívají jen na povrchu a navíc jim v
klíčové scéně odhalení celého tajného spolku poněkud uteče logika,
protože jsme já ani žádný okolosedící divák nedokázali při nejlepší
vůli najít jednu jedinou pevnou a hlavně přesvědčivou spojnici mezi
praktickým konáním tohoto spolku a jeho ideologickým zaštítěním.
Výtvarně
dokonalá kamera Richarda Řeřichy si libuje v zajímavých kompozicích
spojujících přírodu a civilizaci, režisér David Ondříček dovede setřít
rozdíl mezi hraným filmem a reklamou na Renaulta, Radegast a Kofolu s
elegancí režiséra bondovek, lehkonohá hudba Jana P. Muchowa filmu umně
dodává punc světovosti, s mimořádným citem vybraná místa natáčení
odkrývají zcela novou, nekýčovitou matičku Prahu, architekt Radek Hanák
nám nenásilně podsouvá celý katalog současných designérských trendů a
dvojnásobný držitel Českého lva, herec Ivan Trojan si vychutnává i ty
nejjemnější finesy svého místy vskutku strhujícího koncertu, v němž je
místo pro mrazivě zneklidňující pianissimo i ohnivě-ledové forte.
Jedna
ruka netleská je po všech stránkách pozoruhodný film. Nespoutaně
divoký, komicky brutální. Myslíte-li si, že hra můľe být i cílem,
budete spokojeni, chcete-li od filmu něco víc, budete zklamáni, a
ztratíte-li se cestou, doma řekněte, že to byla postmoderna.
A nečumte na mě tak blbě, nebo vám useknu ruku.
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
|
|
