You are here:
| Vzpomínka na Emila Fillu. |
| Napsal Luděk | |
| Pátek, 21 srpen 2009 | |
|
28.10.2003 Končí měsíc říjen 2003, měsíc ve kterém si česká kulturní veřejnost vzpoměla 50. výročí úmrtí významného českého malíře Emila Filly ( *4. 4. 1882, †7. 10. 1953 ). Peruc, která je úzce spjata s jeho posledními lety života Peruc, která je úzce spjata s jeho posledními lety života a souborem krajin Českého středohoří si ale nevzpoměla. Ba ani nedokázala vyplnit jeho odkaz a otevřít Galerii jeho díla v jižním křídle peruckého zámku, místu jeho posledního pobytu. Proto chci následujícími řádky alespoń malou měrou odčinit tento dluh.FILLA Emil (* 4. 4. 1882 Chropyně , + 7. 10. 1953 Praha) - český malíř, grafik a sochař Emil Filla byl vůdčí osobností meziválečné avantgardy, a to jak po umělecké, tak po teoretické stránce. Studoval na pražské Akademii výtvarných umění (do 1906), brzy se stal členem skupiny Osma, s níž vystavoval v letech 1907 a 1908. V roce 1909 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes, v němž byl nepřetržitě členem - s přestávkou působení ve Skupině výtvarných umělců (1911-14) - až do své smrti. Ve službách českého protirakouského odboje pracoval v letech 1914-19 v Nizozemsku. Byl redaktorem Volných směrů a redigoval Prameny, sbírku dobrého umění. V roce 1939 ho nacisté zatkli a uvěznili v Buchenwaldu. Po 2. světové válce byl jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Rané Fillovy práce, jež jsou obvyklou expresívní reakcí na akademismus, ovlivnila pražská výstava Edvarda Muncha, ale svým kolorismem a způsobem užití barvy i Vincent van Gogh a Pierre Bonnard (Čtenář Dostojevského, 1907). Filla ovšem dovedl čerpat i ze starších vzorů, kterým se věnoval ve svých raných teoretických studiích. V roce 1910 publikoval stať o Honoré Daumierovi ve Volných směrech (vliv tohoto umělce je snad nejnápadnější v obraze Červené eso), článek o El Grecovi v Uměleckém měsíčníku (1911) se odrazil v plátně Milosrdný Samaritán. V rámci úvahy O ctnosti novoprimitivismu (Volné směry, 1911) se přiklonil k Picassovu a Braqueovu kubismu (Podzim, 1910; Salome, 1911; Utěšitel, 1911), v obrazech Dvě ženy a Koupání (oboje 1912) velmi úzce. Svými zátišími z těchto let se pak zařadil ke konečné fázi stylu - k syntetickému kubismu - ve 20. letech se zvýrazněnou plasticitou a liniemi. V dalším desetiletí u Filly opět vzrostl figurální podíl, námětem se staly boje (zápasy Héraklovy a Théseovy se zvířaty) a tragické osudy (Pád Faetónův). Umělec se tak vrátil k expresívnímu výrazu, zdůrazněnému ještě tvarovými deformacemi, organickými liniemi a zesílenou fantazijní složkou. Prohloubil také prostorovou výstavbu obrazu. Fillův emotivní projev vyvrcholil v době ohrožení státu v sérii zápasů zvířat (Tropická noc, Kůň napadený lvem, Bílá noc, 1938). Zároveň se však objevila i charakteristická národní inspirace a zobrazování hrůzy (Bude vojna, bude, Člověk a smrt, Válka, 1939). Hned v první den 2. světové války (napadení Polska) byl spolu s J. Čapkem nacisty zatčen a uvězněn. Po návratu z koncentračního tábora se, kromě monumentálních kompozic, věnoval zátiší a krajinomalbě ( soubory krajin z Českého středohoří ). Filla se ovšem v meziválečném období věnoval i drobné plastice, většinou bronzu; po celý svůj život také publikoval práce věnované výtvarnému umění (Holandské zátiší, 1916; Malé renesanční bronzy, 1937; Krajina v čínském umění, 1947). =============================================================== K malířově výročí bylo uspořádáno několik výstav, mimo Galerie B.Rejta v Lounech například i v Brně . Jeho jméno a význam je zmiňován v mnoha materiálech světových galerií ( gallery-pallas ). Fillovy obrazy se ale ve světě i doma prodávají, často až za astronomické sumy. To byl asi i negativní důvod problémů perucké galerie. V 90.letech byly tři pokusy o její vykradení. V nové expozici poté chyběla mnohá významná díla. Věřme však, že se v příštím roce dočkáme opětného otevření Galerie Emila Filly na Peruci a návštěvníci této krásné obce si budou moci opět připomenout jeho život a dílo.
|
| < Předch. | Další > |
|---|
