You are here:
| Velký dokument |
| Napsal Plazík st. | |
| Neděle, 19 leden 2003 | |
|
19.1.2003 V neděli večer uvedla ČT dokument Jan 69. Velmi zajímavý film Stanislava Miloty nám starším připomněl tuto hektickou dobu a možná i donutil ke vzpomínkám a zamyšlení, těm mladším možná poprvé ukázal atmosferu těch chvil. Nejen knihy, ale i filmy mají své příslovečné “osudy. V dubnu roku 2002 byl v depozitáři Národního filmového archivu objeven materiál natočený 25. ledna roku 1969 během pohřbu Jana Palacha. Šlo o osmiminutový snímek, pořízený na černobílý materiál formátu 35 mm širokoúhlým objektivem, střihově zpracovaný pouze na hudbu, bez jakéhokoliv komentáře a titulků. Pracovníci NFA začali pátrat po autorech a okolnostech vzniku této jedinečně působivé filmové eseje. Jako jednoho z prvních oslovili kameramana Stanislava Milotu. Ten film zhlédl a poznal v něm vlastní dílo, které před třiceti třemi lety realizoval společně s produkčním Jaromírem Kallistou za morální a materiální podpory tehdejšího ředitele Filmového studia Barrandov Vlastimila Harnacha. Esej o Palachově pohřbu, spolu s reportážemi ze srpna 68, byly mimo jiné také důvodem, proč její autoři byli z FSB propuštěni. Stanislav Milota se domníval, že snímek nenávratně zmizel díky “zájmu StB, která filmové materiály z “krizového období úspěšně likvidovala. Jan 69, tak byl tento film po třiceti třech letech nakonec nazván, však přežil díky statečnosti barrandovských laborantů a zvláště pak díky filmovému historikovi a archiváři Myrtilu Frídovi, který ho úspěšně “potopil do často nepřehledných fondů Filmotéky někdejšího Československého filmového ústavu. Jan 69 měl svou světovou premiéru paradoxně v Moskvě, 12. prosince roku 2002 na mezinárodním festivalu Stalker, kde se promítají filmy o lidských právech.A jak na tu dobu vzpomínám já. Po srpnové invazi a naší snaze holýma rukama znesnadňovat pobyt těchto přátel u nás,když jsme po prvém, časně ranním průjezdu tanků obcí,mezi Perucí a Klobukami obrátili všechny dopravní značky. Po nástupu do školy, který připomínal situaci z filmu Vyšší princip, když i pan profesor měl slzu v oku. Poté, kdy mne držel ruský major s pistolí v ruce pod krkem a křičel na mne. Po organizaci listopadové studentské stávky za podpory vedení školy, kdy jsme se snažili o kontakt z pracujícími v chomutovských fabrikách, které již ale byly střeženy příslušníky LM. Pak přišel lednový šok. Živá pochodeň našeho vrstevníka Jana Palacha na Václavském náměstí měla být výkřikem proti obratu v naší zemi a netečnosti mnohých jejích obyvatel. Bylo to ale spolu se situací po vítězství našich hokejistů nad SSSR poslední jednotné vystoupení národa. I my jsme ještě vyburcovali chomutovské školy a dodnes nemohu zapomenou na chvíli, kdy jsem s Janovým portrétem přivedl na náměstí několik stovek mladých lidí. Z druhé strany přišli studenti z gymnázia a velké náměstí bylo plné. Spolu s námi šli samozřejmě i naši profesoři s panem ředitelem Lorencem. Dodnes mám schovaný Nástup z posledního lednového týdne. Bohužel většina z nás, včetně mne, se přidala k mlčící většině, starali jsme se o své rodiny, chaty, auta. O to větší obdiv zaslouží to malé procento odvážných, jak v Praze, tak i v jednotlivých místech, které spolu s nástupem Gorbačova v SSSR a podporou demokratického světa přineslo po 20 letech obrat a odchod dočasně umístěných vojsk. |
| < Předch. | Další > |
|---|
