Tradičně 1. ledna se Peručáci i další vydávají na Novoroční pochod na Krásnou vyhlídku, letos již po 19. oficiálně (22 neofiko/covid a pod.). V parku jich kolem mne prošlo více než 70, takže účast může být dost přes 100 lidiček. Já letos poprvé nešel, nohy mne donesly jen do parku.
Novoroční pochod 
3. ledna šly děti do školy a již tradičně, když končí prázdniny, napadne sníh. K tomu moje hodinová rozcvička - úklid jen toho nejnutnějšího.
5. ledna běhání po doktorech v  Lounech za předoperačním vyšetřením. Ve čtvrtek jsem si jej u pana doktora vyzvedl. Ale ouha! Večer pád před dveřmi a v ruce to ruplo. Ráno se mnou jely děti do ústecké nemocnice, kde jsme nedříve vyřídili přípravu k operaci a poté šli na chirurgii. Rentgen odhalil zlomeninu a na ruku šla sádra. 
V týdnu sněžilo, v sobotu spadl sníh ze střechy a já byl jak zapadlý jak vlastenec. S jednou rukou sníh neodklidím.
V  pondělí 12. jsme po poledni balili věci do nemocnice, náhle telefon. "Pane Blažek, přijeďte dnes odpoledne, ráno jdete na operaci" Rychlé dobalení a po zasněžených silnicích s Mirkem do Ústí. Příjem, přidělení postele, prvá noc v nemocnici a v 9 hodin s postelí směr operační sál.  Kapačka, něco nadýchat a přesun pod světla na operační stůl. Více nevím. 
Ještě trochu omámen probuzení na pokoji a ejhle. Šílené bolesti z nohou zmizely. Odpoledne mne navštívil pan doktor Lodin, který mne operoval. Obratel byl vyhřezlý hodně, zákrok mu dal zabrat, ale povedl se. Prý to muselo hodně bolet – souhlas. Další den mne rehabilitační setra postavila a 2 dny po operaci jsem dělal prvé kroky s chodítkem a začal dle pokynů cvičit. Tak to pokračovalo do neděle i s návštěvou dětí. Kontrolní rentgen ruky, není to nejlepší, ale domluvili jsme se, že ruku operovat nebudeme.
V pondělí ohlášen převoz na rehabilitaci do Litoměřic, vše jsem měl sbaleno, ale nezbyla na mne sanita. Takže jsem jel hned ráno v úterý 19. Nová postel, příjemné sestřičky a výborné rehabilitační sestry. Postupně jsem přešel s chodítka na chůzi s francouzskou holí a nakonec i bez ní. Současně byl nácvik chůze po schodech a i ty jsem nakonec zvládl s oporou zábradlí. Stehy také venku a jizva rozmasírována. Samozřejmě mne těšily návštěvy mé rodiny, Petra a Mirek se o mne moc starali – Díky!
Část dní jsem byl na pokoji sám, pár dní s dobrými sousedy, ale poslední týden s pánem s ovladačem TV v ruce, surfováním po programech se stovkami reklam. No, přežil jsem to. Ale to již byl únor.