V sobotu 11. února to bude již 20 let, co odešla naše maminka Hana Blažková z Peruce. Takto na ni vzpomínám.

Naše maminka Hana Langerová - Blažková se narodila 21. 7. 2028, v lenešickém cukrovaru. Zde vyrůstala až do své svatby. Do školy chodila v Lenešicích, kde měla mnoho kamarádek a kamarádů. Samozřejmě pomáhala i v kantýně svých rodičů. Po skončení měšťanky dojížděla do rodinné školy v Cítolibech. Při cestách se seznámila s mým tatínkem Josefem Blažkem z Peruce. V lednu 1947 byli oddáni v lounském Sboru Dr. Farského a společný život zahájili na nádraží ve Břvanech, kde tatínek sloužil. Další rok se narodil Mirek (1948) a poté Josef (1950) a Věra (1952). Maminka byla v domácnosti a starala se o celou rodinu. Vozívala nás na kole do místní školky. Když jsme se v roce 1954 přestěhovali na nádraží do Třebenic, začala maminka pracovat jako výhybkářka. Chodila s námi do kina i do modlitebny husitské církve, kde kázal pan farář Horák. V roce 1958 naši opravili již dříve zakoupený dům na Peruci vedle "hořejší" babičky a v zimě jsme se sem přestěhovali. Maminka začala pracovat v řeznictví rodičů jako prodavačka. Zapojila se také do místního Červeného kříže, jehož byla 30 let (1959 až 1989) předsedkyní. Po zavření řeznictví chvíli pracovala jako pošťačka na Peruci a pak několik let jako hostinská v perucké Radnici.  Odtud přešla do místního nákupního střediska, kde prodávala v průmyslovém zboží. Později i samostatně v obchůdcích v okolí (Hřivčice, Donín,…). Posledním jejím zaměstnáním byla prodavačka v peruckém stánku s novinami. Když jsem v roce 1991 otevřel svůj krámek, pomáhala mi jako důchodkyně až do konce svého života.
Maminka měla ráda koně, kteří byli v cukrovaru. Často s nimi vyjížděla k Oharce, kde je spolu s kamarády plavili. Také s úsměvem vzpomínala, že v kantýně neměli klasický výčep, ale pivo teklo z kohoutku ve zdi a ona ho sama točila. Vzpomínala i na různé slavnosti v Lenešicích, kterých se zúčastňovala jako družička, nebo v kroji. Když ji jako malé strejda Liprtojc (švagr jejího tatínka) udělal loutkové divadlo, tak si s ním hrávala. Divadlo prošlo mnoha generacemi a dodnes jej máme. Strejda jí udělal i krásnou schránku ve tvaru knížky s tajným otevíráním, do níž si schovávala dopisy z Říše od mého tatínka. Byla také vášnivou motoristkou. V roce 1957 si koupila moped Stadion, v roce 1961 skútr ČZ 175 a od roku 1977 jezdila se Škodovkou 105, kterou ji koupil náš tatínek.
Maminka nám, svým dětem, pomáhala celý život, nikdy nikoho z nás nenechala v nesnázích. U nás doma se dost a často zpívalo. Jejím oblíbeným zpěvákem byl Standa Procházka a od 60. let Waldemar Matuška, na jehož koncerty v okolí na skútru jezdila.
Maminka byla po babičce výborná kuchařka a cukrářka. Její zdobenou panenku z bábovky chtěl kdekdo. Čokoládové rohlíčky a další sladkosti dělala skvěle. A těch chutných jídel! Dodnes vzpomínáme třeba na "kraplovou polévku", nebo svíčkovou, bramboráky a další jídla. Sama zavařovala kompoty a zavařeniny z ovoce ze zahrádek a dělala také vlastní šťávu – sirup do vody. A nesmím zapomenout na její kávovou zmrzlinu, kterou vařila a v cukrárně nám ji paní Nováková vyšlehala a zmrazila do bandasek. Měli jsme se pak v horkém létě čím zchladit.
Maminka ráda jezdila po výletech, kromě mnohých míst v Česku byla i v Maďarsku (1956) a SSSR (80. léta). Moc ráda tancovala, dokázala po celém dni u pípy v Radnici jít ještě po zavření na tancovačku k Matějčkům. Ráda pobývala ve společnosti dobrých lidí, v posledních letech mezi Baráčníky. Spolu se zdravotnickou družinou, vyhrála několikrát soutěže zdravotníků. Jako dobrovolná sestra pomáhal při mnoha akcích, jezdila i na Spartakiády, když nemohla cvičit, tak jako zdravotnice. Bavila ji její práce, pro zákazníky dokázala obstarat i nemožné. Ještě dlouho na ni vzpomínali. Maminku i přes drobné nesnáze život bavil.
Vážím si maminčiny obětavosti pro rodinu a všechny lidi kolem ní. Právě jako zdravotnice pomohla v prvých chvílích raněným lidem (p. Kořínek, vojáci po havárii,…) a vychovávala v tom i mládež. 
Maminka zemřela po operaci srdce 11. 2. 2003. Nezapomeneme...