Možná jste také o Štědrý večer uskutečnili nějaký vánoční zvyk. Podívejmě se, jaké pověry byly na Lounsku začátkem 20. století ve článku ze 7. ročníku Vlastivědného sborníku okresu Lounského. Většinu z nich již dnes neznáme, snad jen ty skořápky. (Mně letos svíčka zhasla.)

V. Housková
Štědrovečerní pověry

Již od dávnověku udržují se různé pověry a to i tam, kam vzdělanost proklestila sobě cestu.
Ačkoliv vznik velkého počtu pověr jest znám, přece ještě jest mnoho pověr původu neznámého, patrně pradávného, jež udržují se tradicí a k podivu vyskytují se i u rozličných národů.
K pověrám štědrovečerním berou útočiště nejvíce zamilované dívky a pojímají je z valné části vážně; hoši tropí si více šašky, avšak přece mnozí zkoušejí jimi své štěstí.
Nejznámější snad jest naše pověra, které použil Karel Jaromír Erben k oblíbené básni „Štědrý večer“. Dívky prosekají na rybníce led a každá zvláště se podívá do otvoru, co tam uvidí; prvá uzří svého milence, druhá rakev, a do roka prvá se provdá a druhá má pohřeb.
V Podlesí na Lounsku pouštějí dívky na misku naplněnou vodou skořápky z prvních ořechů, jež o Štědrém večeru otevrou a do nich vloží svíčičky, jež pak rozsvítí; každá dívka nazve jednu skořápku svým jménem a ostatním skořápkám dají jména vesnických hochů. Čí skořápka nejdřív se přiblíží k člunku dívky a plují spolu dále, ten se s ní ožení. Blíží-li se ke skořápce dívčině člunek mládence, o něhož nedbá, snaží se dívka člunek odfouknouti. Běda však, zhasne-li světýlko v některé skořápce; osoba, jejímž jménem skořápka zhaslá nazvána, do roka zemře.
V sousedním Žatecku dívky jedí před spaním slanečka a nepromluví již ani slůvka, poněvadž věří, že ve snu podá jim budoucí manžel sklenku vody k uhašení žízně.
Místy kladou rovněž dívky o půlnoci zbytky štědrovečerních pokrmů na zahradě pod strom, zatřesou stromem třikrát a třikrát zvolají: „Třesu, třesu, třes, až se ozve pes.“ Odkud nejdříve ozve se štěkot psí, odtud dostane se jí ženicha.
Jinde třesou též dívky stromem, nežli mu poskytnou něco od večeře a volají: „Ozvi se mi hlas, kde budu večeřet za rok as?“ Odkud ozve se nejdříve nějaký šumot nebo hluk, v tu stranu se dívka provdá a tam již bude o příštím Štědrém večeru hodovati.
Jiná pověra, kde dávají rodičové svobodných dívek na stůl tři poklopené talíře: pod jedním je peníz, pod druhým kousek chleba, pod třetím hadřík. Potom zavolají dceru, aby pozvedla některý talíř. Odkryje-li talíř s penízem, dostane muže bohatého, kousek chleba značí chuďasa a zvolí-li talíř s hadříkem, neprovdá se.
Také vybíhají mladé dívky po večeři před dům s šátkem na hlavě a pozorně poslouchají, jaký zvuk uslyší. Která uslyší hudbu, slaviti bude svatbu,, ale nešťastná ta, kteráž zaslechne zvuk zvonu: do roka odnesou ji za hlaholu hran na hřbitov.
Oblíbený zvyk jest též, že dívky hodí do studánky půl jablka, půl ořechu a trochu peněz, volajíce: „Studánko, tu ti nesu večeřičku, pověz ty' mně pravdu, co se tě budu ptát!“ A studánka poví jim svým šumotem, čeho si přejí věděti o své budoucnosti. Která zaslechne tlukot, provdá se za kováře, která uslyší zvuk sekery, dostane tesaře za muže; zatroubení zvěstuje sňatek s pastýřem nebo hudebníkem, výstřel prozradí myslivce jako ženicha, prásknutí bičem značí provdání za vozku nebo rolníka a která uslyší temné klapání, stane se jistě mlynářkou.
Také vesničtí hoši zkoušejí své štěstí. O půlnoci dívají se z okna na oblohu a kde ten či onen spatří první hvězdu, v tu stranu najde svou nevěstu.