Procházím dlouhou chodbou galerie plné obrazů, na jejímž konci zahlédnu veliké zrcadlo. Vidím svoji postavu, svou tvář a hlavně své modré oči.
Neustále sleduji svůj odraz v zrcadle s rámem, když za mnou promluví mladá dívka tichým hlasem.
"Promiňte mně pane, že vás vyrušuji, nevíte který malíř maloval tento obraz, před kterým teď stojíme."
Pomalu se k dívce otáčím, zda opravdu mluví ke mně.
"Slečno, to není obraz, to je zrcadlo."
Divně se na mne dívá, chvilku na zeď, poté na mě a chce něco dodat. Jen se posunu blíže a znovu promluví.
"Ale vždyť jste to vy, ten na tom obraze, žádné zrcadlo." 
"Já? To snad né, to je asi nějaký vtip."
Pomalu se otáčím k údajnému obrazu. Znovu zahlédnu tvář a celou nehybnou postavu. Neprobudím se, není to sen a ani zrcadlo. Stojím na místě, uprostřed velké galerie plné obrazů. Nic se mě nezdá.
Pozorně se zadívám na celý obraz, za postavou zahlédnu stromy a hned mně dojde, kde byl tento obraz namalován. Vždyť ty stromy znám, každý den kolem nich procházím. Přece poznám svoji lipovou alej.

Doteky © Červenka Petr Olšany