A jsme na konci procházky po Naučné stezce Perucko. Poslední, 20. panel, je v části lesa zvané Makala a odtud je to již jen kousek k panelu 1. u obchodního střediska. Myslím, že máte letos i v dalších letech co objevovat.

20.1  NA MAKALECH 

A) Západní část peruckého lesa získala název podle pověsti o náčelníkovi loupežníků, který se jmenoval  Makal. Za starých časů se zdejší hluboké lesy loupežníky jenom hemžily, a často i na Bytinách, kudy vedla královská cesta. V dubových hvozdech poblíž Peruce se usídlily dokonce dvě loupežnické roty. Číhaly zde na formanské vozy putující do Míšně a zpět - nebývaly totiž nikdy prázdné. Makalova tlupa našla útulek ve skalní jeskyni nazývané U Panáka a druhá, kterou vedl Macák (viz panel č. 12), přebývala v Čertově mlýně v údolí, jež se táhne od Peruce k Chrastínu. Její vůdce zde dělal mlynáře.
Protože obě loupežnické roty přepadávaly na stejných místech, docházelo často k bitkám. Makal sliboval Macákovi, že mu oči „vyloupe“. Jednou, za bezhvězdné noci, Macáka přepadl. Potmě nastala hrozná řež a teprve za svítání byli útočníci poraženi a vyhnáni. V boji přišel o obě oči Makal – potkalo ho to, čím vyhrožoval Macákovi. Však netrvalo dlouho a Makal bídně zahynul - jeho kumpáni ho dovedli k jeskyni U Panáka a rozutekli se bůhvíkam. Slepý vůdce zůstal docela sám  a při vycházení z jeskyně mu pomáhaly jenom prsty, jimiž „omakával“ skálu. Od těch dob se tomuto místu začalo říkat  Na Makalech.  

Ing. Olga Salačová

 B) Tento pomístní název je velmi starý, v pramenech je doložen již na počátku 18. století. V Polehradského knize Zeměpisek Království českého z roku 1846 je toto místo spojováno s pohanských obětištěm a postavou pohanského bůžka „Makala“ vytesaného zde do skály v místech, kde se říká U Panáka.
S peruckým lesem je spojována pověst vyprávějící o loupežnících, z nichž vynikal jejich vůdce Makal (viz článek výše). Jádro těchto pověstí má asi původ v událostech, které se odehrávaly na sklonku 16. století. Tehdy se podle zápisu v lounských smolných knihách skutečně v okolí Peruce pohybovala banda „loupežníků“, kteří prosluli zejména několikerým vyloupením páteckého zámku, kde pobrali sirotčí peníze. Číhali na zámecké úředníky a kradli v krčmách až u Slaného. „Loupili a lidi palicemi ubíjeli“ přiznal jeden z nich, který byl vyslýchán útrpným právem … Snad právě záznamy ve smolných knihách se staly součástí pověstí o krutém Makalovi. 

 Zdroj: Peruc a okolí v proměnách času – M. Hrubá

20.2   MAKALA – les

V těchto místech nás naučná stezka vede smíšeným lesem. Můžeme zde najít dřeviny listnaté i jehličnaté, ty tvoří horní patro lesa. Pod nimi rostou keře a tvoří nižší patro lesa, a pod nimi se nachází dále patro bylinné.

Z jehličnatých stromů se zde setkáme s borovicí lesní (Pinus silvestris), která se též nazývá sosna. Strom je vždy zelený o výšce 30 m, příležitostně i vyšší. Kmen mívá často zakřivený. Květy jsou jednodomé, samčí žluté, samičí červené, v  oddělených chomáčích na mladých větévkách. Plodem je vejčitá šiška až 7,5 cm velká. Sosna je ze všech evropských borovic nejrozšířenější a roste od Laponska až po Španělsko. Je to důležitý lesnický strom.

Z jehličnanů se v porostu ještě vyskytují smrky (Picea) a opadavý jehličnan, modřín opadavý neboli evropský (Larix decidua).

Dále zde můžeme vidět stromy listnaté jako dub zimní (Quercus petrarea), buk lesní (Fagus sylvatica), javor mléč (Acer platanoides) a javor klen (Acer pseudoplatanus), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), habr obecný (Carpinus excelsior), lípu (Tilia) a břízu (Betula).
Plody ze stromů slouží za potravu zvěři.
Černá zvěř, jak říkají myslivci prasatům divokým (Sus strofa), má nejvíce v oblibě plody buku lesního – bukvice. Divočáci se ve zdejších lesích vyskytují poměrně hojně. Na různých místech lze vidět rozrytou půdu, kterou rypákem prorývají, když hledají kořeny, hlízy, lesní plody, larvy hmyzu, červy i hlemýždě. Žerou také vajíčka a mršiny. Zvířata jsou aktivní ve dne i v noci. Žijí ve stádech, staří kanci jsou většinou samotářští. Prase divoké vytrvale plave a běhá, dobře slyší, má výborný čich. Srst mladých prasat je hnědě-krémová podélně pruhovaná. Ve vrhu bývá 3 – 12 selat.    Pruhovaná srst mizí ve třetím měsíci.
V bylinném patře se běžně vyskytuje jaterník podléška (Hepatica nobilis), sasanka hajní (Anemone nemorosa), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), borůvka černá (Vaccinium myrtillus), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), violka lesní /Viola reichenbachiana/, zimostrázek alpský Polygala chamaebuxus), vřes obecný (Calluna vulgarit).

Zpracovala: Ing. Olga Salačová, 2010

20.3   JMELÍ  BÍLÉ (Viscum album)

Ve zdejších lesích se kromě smrku a modřínu můžeme setkat také s borovicí lesní. Na tomto jehličnanu parazituje stále zelená rostlina jmelí bílé borovicové. Jmelí se může vyskytovat také na jedli (jmelí bílé jedlové) a i na listnatých stromech, jako např. na topolech, akátech, jabloních, lípách nebo javorech (jmelí bílé pravé). Jmelí vytváří keříky rostoucí v korunách stromů ve tvaru kulovitých trsů o průměru až 1 m. Jejich kořeny vyrůstají z kůry větví, ze kterých odebírají živiny. Rostliny mají zelené části, především podlouhlé listy, a v úžlabí větviček rostou drobné květy, z nichž vznikají plody – bílé bobule o průměru asi 5 mm obsahující semena, která jsou obalena lepivou hmotou, která umožňuje přilepení na větev, a která slouží jako potrava ptákům. Ti semena roznášejí a zanechávají na větvích jiných stromů např. v trusu (tzv. zoochorie) – brkoslav severní a drozd brávník, kteří polykají bobule celé, nebo  pěnice černohlavá, která si šikovně vyloupne semínko nalepením na větvičku a požírá pouze slupku. Semena nalepená na větvích poté vyklíčí a kořeny zarostou pod kůru…
Použití v léčitelství
Jmelí se sbírá pro svoje léčivé účinky. Dříve se kladl důraz na dobu a hodinu sběru, kdy mělo největší magickou sílu… Všeobecně se má sbírat v prosinci až lednu, ale pouze listy a tenké konce větviček bez příměsí bílých bobulí, které jsou jedovaté (toxické). V léčitelství se jmelí nerozlišuje podle „hostitelské“ dřeviny, protože jeho účinky jsou rovnocenné. Ze jmelí se připravuje odvar pro snížení krevního tlaku, proti křečím a také má močopudné účinky. Působí sedativně a údajně také jako protinádorový prostředek.
Pověry a mýty
Tato magická rostlina hrála důležitou roli v mytologii starogermánských a některých keltských kmenů. Dávní keltští kněží druidé odřezávali jeho větvičky s pomocí zlatého srpu. Lidé věřili, že takto sebrané jmelí jim pak po celý rok bude nosit štěstí a někteří jej nosili zavěšené na krku na ochranu před zlými silami. Odvar ze jmelí se mimo jiné pil na ochranu proti uřknutí a jedům. Zavěšené jmelí vyhánělo zlé duchy z lidských obydlí.
Jmelí bylo zavěšováno hlavně v době Vánoc, aby tyto svátky proběhly v klidu a pohodě. Rovněž zvyk líbat se pod snítkou jmelí přispíval k podpoře svornosti a lásky. Některé odvozené zvyky spojené se jmelím přetrvávají dodnes a zelené nebo pozlacené jmelí se běžné používá jako tradiční vánoční ozdoba v našich domácnostech.

„Mélé jest z počtu těch bylin, kteréž na zemi žádného sídla nemají, než na stromích rostou  a by je chtěl kdo saditi, neporoste.“
(Petr Ondřej Matthioli: Herbář-jinak Bylinář velmi užitečný)

Zdroj: Perucký zpravodaj – Tajemné jmelí, RNDr. Jiří Roth
IT, Helena Halamová, 2010

Naučná stezka Perucko 1 - 20