Jako každoročně se o prvý den roku vydáváme společně na Krásnou vyhlídku nedaleko Peruce. O tom jsem psal již ve článku Bílý Nový rok , pokud jste ho nečetli, můžete se k němu v odkazu vrátit.

Hned třetí lednový den jsem jel po půl roce na kontrolu stavu mých loňských lednových zlomenin ke svému chirurgovi do nemocnice Pod Petřínem v Praze.  Pan chirurg (stejně jako o dva dny později doktorka na rehabilitaci v Lounech) byl se srůstem kostí spokojen, ale co je mi to platný, když mizerně chodím a zápěstí se pořádně neohne. Již to tak zůstane... . Ale k příjemnější stránce návštěvy v Praze.  Autobusek jel na Malostraské náměstí až za půl hodiny, tak jsem sešel kolem Američanů dolů, pokračoval přes Kampu a most na druhý břeh Vltavy. Tradičně navštívil oblíbenou Leica gallery s výstavou Jaromíra Funkeho, odevzdal u Škody svůj Nikon k vyčištění, pokračoval do Domu fotografie v Revoluční ulici na Fotografa hvězd Sama Shawa. Odtud je to kousek na Staroměstskou radnici na Czech Press Foto a poprvé jsem zajel i do Nových Butovic do nového Czech Photo Centre na pěknou výstavu fotografií Jaroslava Kučery - Sudety. Rychle metrem zpět na Masaryčku a vymrzlým, netopícím vlakem Českých drah domů.
Krátce Prahou od chirurga...

V prvých lednových dnech i u nás trochu nasněžilo, postupně tak 6 - 8 cm...

.. a začalo i mrznout. Po měsíční noc. 11. ledna bylo ještě dopoledne -10°C.

V polovině ledna bylo pěkné slunné počasí a já se vydal na vycházku. V mém stavu nemohu do náročného terénu a tak jsem zamířil Na Hájka. Prošel jsem podél trati kolem nedalekého opraveného vodojemu a bylo tak pěkně, že jsem pokračoval dál a dál...
Černá a bílá Na Hájkách
... a došel jsem mezi poli, na kterých se leskl sluníčkem ozářený sníh, až na hřivčický židovský hřbitov. Bílý sníh umocňoval tajemnou pietu tohoto místa, k jehož obnově jsem dal před několika lety podnět a pár let při ni pomáhal (než jsem byl z nového spolku vypuzen).  Prošel jsem se mezi náhrobky těch, kteří v naší oblasti žili v uplynulých stoletích a tvořili její historii. Stejnou trasou jsem se vracel zpět, sluníčko se již blížilo k západnímu horizontu a já utrmácen chůzí v neprošlapaném sněho došel domu na odpolední kávu. Co vám mám povídat, několik dní jsem se na nohu nemohl postavit, ale vycházka stála za ten krásný zážitek.
Na židovský hřbitov

Koukám, že jsem se nějak rozepsal, tak zbytek ledna dám do dalšího článku...