Týdeník Svobodný hlas uveřejnil ve svém úvodníku v čísle 46 komentář paní redaktorky Květy Tošnerové o procházce peruckým lesem. Protože ani nám se nelíbí, to co se s peruckým lesem v posledních desetiletích děje, uveřejňuji tento názor člověka "odjinud".

Řádění lesáků pokračuje

Vyrážím na výlet, chci jít z Peruce přes Čechovu vyhlídku na rozhledničku Stradonka, kde mne odmění panorama Českého středohoří... Na plánované trase však jsou pásy čerstvě vykácených lesů, což stvrzuje  i čerstvý dým. Já ale toužím po klidu a operativně volím stranu opačnou. Autobus opouštím už u peruckého koupaliště a vydávám se pod Perucí lesnatým kaňonem podél rybníků a potoka, cestou vroubenou lužními lesy k osadě Dýbeř. Moc se těším na malebné stavení, v němž pobýval malíř Jiří Corvin, se studánkou, rybníčkem, vrbami.

Podél cesty na Krásnou vyhlídku leží zbytky vytěžených stromů, které byly zasazeny již za našeho života.

Uniknout čerstvé mýtině stejně nemám šanci. Po pár stech metrech na cestě bláta nápadně přibývá a ve stráni rovněž vykácený les. Po skupině vzrostlých smrků tu zejí čerstvé pařezy a voní pryskyřice. Svah pokrývají uřezané smrkové větve obalené šiškami a u cesty pyramidy označkovaných kmenů.
Je mi smutno. Stejně, jako při návštěvě lesnatého údolí Dolnoročovského kláštera, kde padly stoleté buky. Stejně, jako když jsem se vydala do majestátného vzrostlého lesa u Domoušic, do oblíbené hříbkové lokality U rybníků.

Potkávám pána, který Débeřským údolím rekreačně běhává. „Jste od novin, tak to napište! Napište, řádění lesáků pokračuje! Napište, že stromy, sotva jen trochu stačí narůst, se u nás na Perucku okamžitě vykácejí a zpeněží. A vůbec  nemyslíme na budoucnost. Co po nás zůstane našim dětem?“ - trápí milovníka přírody.
Listuji zákoníkem, litera praví, že výše těžby v lesích je stanovena hospodářským plánem nebo osnovami, což schvaluje krajský úřad, na období deseti let. Plán se nesmí překročit... Naholo se smí smýtit porost do výměry jeden hektar, starší osmdesáti let, šířka paseky smí být na jednu nebo dvě výšky stromu... Podle zákona vše v pořádku.
To jen nám, co lesy a stromy milujeme, je z toho těžko. Smrk by nás v pohodě ještě o mnoho let přežil, v normálním hospodářském lese se však nyní dožívá věku už jen jako lidé. A tak se děje, že člověk, který někam v dětství chodil na hříbky, se ve zralém věku, kdy to nejvíce raní, kácení „toho svého milovaného lesa“ s velkou pravděpodobností, bohužel, dočká.

Naštěstí je tu i povinnost lesáků vymýcené plochy neprodleně zalesnit. A tak svítá i naděje, že se za deset, dvacet let naše děti na stejná místa na ony hříbky zase úspěšně vydají.

Květa Tošnerová