Možná si někdo z vás vzpomene na dětský tábor Oskar, který byl na Peruci v nynějším kempu do roku 2004. Poté se musel odstěhovat. A já díky němu poznal další kousek naší země.

Kamarádi, provozovatelé tábora, našli a zakoupili kouzelné místo jižně od Rokycan a Oskar zde pokračuje v místě, zvaném Holubí kout. V letošním roce slaví již 20 let svého trvání a tak poslední srpnový víkend byli pozváni všichni, kdo se za ta dlouhá léta tábora jako vedoucí a organizátoři podíleli. I já byl pozván, jako zástupce Peruce. Vždyť v době jeho existence na Peruci jsem ještě provozoval svůj koloniál a celé oddíly ke mne chodily pro nejdobřejší, největší a nejlacinější zmrzlinu v širokém okolí.  Vyrazil jsem v pátek odpoledne, vzal to po okreskách přes Berounku, rád poznávám naší krajinu a nová místa alespoň z auta. Jak je krásná cesta zatáčkami až serpentinami, z kopce a do kopce, často starými alejemi. Po několika objížďkách za Rokycany jsem dorazil až k bráně tábora v příjemném lese u rybníka. Otevřel mě jeden kamarád a uvítal Luboš s Danou. Do večera se sešlo asi dalších 50 účastníků a prvý večer jsme společně poseděli venku mezi sruby.
V sobotu dojížděli další a další, mnozí, tehdejší děti, již se svými potomky a měli si co povídat. Já se šel podívat do okolí. Vyrazil jsem do asi 3 km vzdáleného Mirošova, malého městysu v předhůří Brd. Zakoupil jsem pivko na večer, dal si  kávu v cukrárně u skutečného Itala a kolem zavřeného zámku a statku šel zpátky. Opět jsem obdivoval čisté a udržované lesy. Je zajímavé, že všude, kde se do lesa dostanu, jsou v dobrém či lepším stavu, nikde tak zanedbané a zaneřáděné jako u nás na Peruci.  Odpoledne jsem šel s kamarády druhým směrem k nedaleké přehradě. Oni se vykoupali a já se prošel, i trochu bloudil lesem, přes vykácenou a opět pěkně osazenou paseku. Večer jsme poseděli u ohně a dokonce zazněla i kytara.
V neděli dopoledne jsem se vydal k domovu a na doporučení se stavil v Dobřívě na Vodním hamru. A vůbec jsem nelitoval. Veliký provoz ze 16. století ukazuje šikovnost a pracovitost našich předků. A vše je v provozu, přestože výroba zde byla ukončena v 50. letech. Náhon, vodní kola, převody, mohutné buchary, transmise, výhně a další zařízení, potřebné ke zpracování železa. A navíc tři pánové, kteří o tom umějí nejen povídat, ale i ukázat, jak vše pracuje i něco ukovat. Doporučuji navštívit, bude se určitě líbit dětem, i nám pamětníkům.'
Těch objížděk je v těchto místech hodně a nakonec jsem vyjel až na starou plzeňskou silnice. Nu vydal jsem se po ní a najednou přede mnou Žebrák. Vždyť jsem ještě nikdy nebyl na tomto souhradí. Odbočil jsem a zastavil na parkovišti pod Točníkem. Po upravené cestě jsem ve vedru došel nahoru a prohlédl si zbytky tohoto hradu Václava VI.. Již dlouhá desetiletí se o Točník stará Klub českých turistů a díky nim je hrad pěkně udržovaný. Prohlídka prostor, kterými procházela historie, ale tuším i současná muzika, byla zajímavá. Pod Žebrákem jsem se nenajedl a tak jsem jel dál k Berounce, zastavil v Roztokách, dobře a levně se najedl v hotelu, kde jsem chodili v 60. letech jako čundráci na pivo a přes Křivoklát a Lány dojel odpoledne domů. I poslední srpnový víkend se moc vydařil.

FOTO od Holubího koutu

FOTO z vodního hamru

FOTO z Točníku