Rodinný deník informuje o anonci horského hotelu „Adolgrüner Hof“. Osada (obec) Adolfgrün, založené roku 1849 Adolfem hrabětem z Ledebur –Wicheln (1812-1886). Patřila k panství Schöberitz, ke kterému patřila i Tellnitz. Po Adolfově smrti přešli Schöberitz a Tellnitz na jeho syna Franze a poději na jeho vnuka Johanesse. Kronmě tohoto vysvětlení, musí být   uvedeno na správnou míru, že Tellnitz a Adolfgrün neleželi v Krkonoších, nýbrž v Krušných horách.
Jak bylo popsáno v rodinné historii, přestěhoval se August von Ledeburg-Wicheln na začátku 19. Století z Vestfálska do Čech, kde založil hraběcí linii rodu.  Rodinná větev, která zanikla roku 1801 Kašparem Adolfem, byla však v Čechách již o 150 let dříve. Dietrich von Ledeburg-Wicheln získal v roce 1650 inkolát (označoval příslušnost mezi plnoprávné domácí šlechtické rody) v  Čechách a stal se v roce 1676 (1673?) majitelem panství Peruc, které vyměnil za majetky Jenikau a Cziestrowitz zděděné po své tetě, a které přešlo po jeho smrti na synovce Alexandra Johanna. O Peruci našel Thomas aktuální zprávu místního turistického spolku, ze které jsem vybral několik zajímavostí.
Stará zemědělská obec Peruc leží pod zalesněnou strží v nádherném údolí řeky Ohře severozápadně od Prahy. Známá byla Peruc především díky romantické pověsti o lásce Oldřicha a Boženy, která  byla zpívána již ve středověku. Příběh knížete, který si vzal za ženu prostou vesnickou dívku, převzali do svých děl mnozí spisovatelé 20. století jako téma českého národního obrození.
V historických pramenech je Peruc zmiňována poprvé kolem roku 1170, tehdy byla obec sídlem bratří Měška a Hroznaty. Před husitskými válkami vlastnil největší část obce klášter premonstrátů na Strahově. Později měnila obec často své pány. Z důležitějších rodů to byla v 16. století rodina Pětipeští a před třicetiletou válkou Hruška z Března. V roce 1676 koupil Peruc Johann Dietrich von Ledeburg, jehož potomci zde měli své sídlo až do roku 1798. Od roku 1814 do roku 1945 vlastnili Peruc Thunové.
V roce 1384 stál na Peruci farní kostel. Středověká pevnost byla v 16. století přestavěna na renesanční zámek. Během třicetileté války v letech 1618 až 1648 byla obec i okolí několikrát vypleněna. K obnově přispělo nejvíce panstvo z Ledeburu v 2. a 3. čtvrtině 18. Století. V této době dostalo jádro Peruce (zámek, kostel apod.) v podstatě svoji dnešní podobu. V roce 1813 se mezi Perucí a Vraným shromáždilo obrovské vojsko koalice proti Napoleonovi. Památník na peruckém náměstí upomíná na setkání tří monarchů, kteří se spojili proti Napoleonovi, ruského cara, pruského krále a rakouského císaře.

V roce 1898 se stala Peruc městysem. Vesnickému náměstí s radnicí a několika pozoruhodnými měšťanskými domy dominuje kostel sv. Petra a Pavla, postavený P.P. Columbanim kolem roku 1725, s impozantní  čelní stěnou a cennou vnitřní výzdobou. Pozoruhodná je také místní fara, která byla vybudována v letech 1840 – 1892. Přímo naproti kostelu se nachází trojkřídlá dvoupatrová budova zámku, který byl v letech 1760-1770 přestavěn ve stylu rokoka. Má oválnou vstupní halu s nádherným schodištěm a sochami od I. F. Platzera. Postranní brána vede do zahrady s několika úctyhodnými stromy.
K Peruci mi poslala příspěvek také Franzi, Ramspau Bernhardine, sestra Kašpara Benedikta, posledního Ledebura na Peruci. Byla ženou Clemense Augusta svobodného pána von Twickel. Poznal svoji snoubenku ve Vestfálsku, kde pobývala v klášteře v Ausbecku a trpěla očividně steskem po rodičovském domě v Čechách. Každopádně jí pán v. Twickel ke svatbě písemně slíbil a zpečetil, že "Pokud se za mne vdáte, nebudu vám nikdy bránit v cestě do vaší vlasti, nýbrž  budete moci cestovat, vždy, kdy se vám zalíbí a zachce."
Není známo, zda Bernhardina navštívila rodičovský dům. Časy byly kruté. Po její svatbě v roce 1750 následovaly každoroční křtiny od roku 1753 až do roku 1759. Od roku 1756 skličovaly Vestfálsko a panství Havixbeck události sedmileté války. Kronikář rodiny Twickelových popisoval dále, že Bernhardina s obdivuhodnou energií úspěšně zastoupila v Havixbecku svého muže, který byl často kvůli úřadu nepřítomný, a ochránila Havixbeck  před táhnoucími vojsky a jejich veliteli před nejhorším. Rezolutní paní z Havixbecku na prachem a dýmem šedivé válečníky přitom používala všechny možné  ženské zbraně, míní Max Twickel, a způsobila svým šarmem, že jí vévoda Ferdinand von Braunschweig-Lüneburg, přítel Friedricha Velikého, nechal vystavit ochranné dopisy pro Havixbeck i od protivníků, Charlese Rohana, Price do Sourbise, maršála Francie, a Louise Josepha de Bourbon, prince Condé, generála a vůdce všech francouzských vojsk v Německu. 

Pokračování