Od Motola jsem sjel autobusem na Smíchov k Andělu a chtěl jsem pokračovat metrem do města. Nenašel jsem však jeho stanici (v Praze je to problém, v Moskvě i v Paříži ji návštěvník vidí na prvý pohled), tak jsem pokračoval pěšky. Hodilo se to, narazil jsem na jídelnu Marjánku a dal si brzskou večeři. Pokračoval jsem k Vltavě, přešel Palackého most a ulicí Na Moráni došel na Karlovo náměstí. Mířil jsem na varhaní koncert, ale byl ještě čas. Mez Karlákem a Václavákem je Školská ulice s Leica Gallery, kam vždy zacházím. Zamířil jsem tam a opět nelitoval. Své fotografie, jakýsi sociální dokument Spojených států 60.let, zde vystavuje německý fotograf, člen MAGNUM Phota THOMAS HOEPKER, žijící od 70. let v New Yorku. A jeho fotografie v Leica Gallery jsou skutečně vypovídajícím a profesně provedeným dokumentem. Další foto lahůdka.
Pomalu jsem se po pražských chodnících přesunul do Jeruzalémské ulice ke stejnojmenné synagoze, kam jsem byl Židovskou obcí Praha pozván na varhanní koncert. Poprvé jsem vstoupil (bez pokrývky hlavy, omlouvám se) do pestrobarevné synagogy v maurském stylu, vybudované začátkem 20. století, po zboření Josefova. Je to velký a majestátný prostor s velkými varhanami na galerii nad vchodem. Byli jsme seznámeni s jejich historií a s tím, že byly před nedávnem náročně zrekonstruovány a nyní již fungují všechny, původně nainstalované rejstříky. Ke klaviaturám zasedl varhaník Jan Kalfus a hlubokým prostorem se rozezněl jejich krásný zvuk. Varhany, to se rovná Johann Sebastian Bach a tak jsme slyšeli tři z jeho skladeb. Dále zazněla i Vigilia Bohuslava Martinů a skladby Rheinbergera, Vierneho a Kalejsovi. Velké uklidnění v hektickém dnu, ale hlavně úžasný hudební zážitek. Návštěvy synagogy jsem vůbec nelitoval.
FOTO Odpoledním městem.
Shodou okolností ten večer v klubu Vagon hráli mí punkoví kamarádi, lounští Humus debilitae a slavná plzeňská Znouzecnost. Ve Vagonu jsem byl poprvé (je to ostuda, ale z Peruce jsou večerní programy v Praze nedostupné), pozdravil jsem lounské kluky, zašel ještě na turka s dortíkem a již se ponořil do podzemí. Při Znouzi se nemá kouřit a v Praze se to oproti lounským huličkám dodržovalo. Ono se vlastně ve Vagonu při koncertech nekouří vždy. Krásné pravidlo, kéž by platilo v celém Česku.  Ale to již Aulik přivádí Antona, Nádora a Indiána a po několika (spíše více) připomínkách na zvukaře se začíná. Kamarádi si toto svěcené prostředí užívali a s několika skalními fandy Humusáků si zapařili i místní Pražáci a študáci. Hlavní hvězdou večera však byla Znouzecnost. Déma, Goulda i Caine si rychle dozvučili své nástroje a začal se odvíjet repertoár, složený z novinek i starých, stokrát obehraných pecek. Mám takové koncerty pro jejich pestrost rád. Asi po třech písničkách jsem odložil foťák a zapojil se mezi pogující v kotli. Už dlouho jsem se tak nezpotil... . Bezva Plzeňáci!  
Bylo po půlnoci a já měl tentokráte odvoz s kapelou. Naložili jsem nástroje, Machča projel prázdnou Prahou, trochu delší zastávka na benzince a před třetí jsem na Třebízi sedl do Fabie a dojel domů. Hodně vydařený den v Praze...