Takže během měsíce podruhé v Praze, tentokráte v čase nejhorším. Předvánoční šílení, v šíleně znetvořeném městě výzdobou a stánky, se šíleným množstvím šílených lidí. Ale já si klid našel. Po obědě u Rozvařilů v Bílé labuti (jedna z mála levných restaurací s českým jídlem) návštěva mistra klasické fotografie Drtikola v Umprum muzeu (bohužel zde se oproti francouzským galeriím nesmí fotit). Výstava provází celým fotografovým životem a jeho tvorbou. Těch fotografií je však nejvíc z posledního období jeho tvorby na počátku 30.let 20.století, kdy fotil nastrojené vyřezané ženské figurky s geometrickými tvary. Jeho jedinečné akty, portréty a krajinářská fotografie jsou zastoupeny málo, nebo vůbec. Moc zajímavý je asi dvacetiminutový film o životě Františka Drtikola.
Popošel jsem na Staroměstské náměstí a krátce se zastavil na koncertu CČSH v Chrámu sv. Mikuláše. Právě zde zpíval dánský dívčí sbor klasické i vánoční písně. Příjemné prostředí, oproti tomu na náměstí. Další fotovýstava Czech Press Foto se koná v křížové chodbě a přilehlých prostotech  Staroměstské Radnice. Mnoho zajímavých a také dobrých fotek zejména novinových fotografů ze života v Česku i cizině. Některé soubory jsou skutečně pěkné. Je zde samozřejmě i vítězný Rath ve výtahu (?). Mně se možná trochu víc líbily černobílé fotografie ve 2. patře, na kterých jsou zachyceny různé kouty pražských periférií.
Po kafíčku ve staré oblíbené cukrárně u Novoměstské radnice jsem odešel do Leica Gallery za světovým fotografem (ruský Američan) Elliott Erwittem. Užasné černobílé snímky, plné jemného a inteligentního vtipu. Fotografie ze 40. až 90.let zachycují momenty, které přináší život, občas jen nohy, jindy zase skupiny před obrazy v galeriích. Jsou zde i fotky známých osobností, ke kterým se Erwitt, člen prestižní agentury MAGNUM Photos, často dostával. V tuto sobotu jistě nejpůsobivější výstava.
Krátké zastavení na přeplněném a nechutně vyzdobeném Václaváku a krátká vzpomínka u Českého rozhlasu na Nataliji Gorbaněvskou, ženu, která se v roce 1968 na Rudém náměstí v Moskvě postavila proti okupaci Československa a kterou dnešní Česko, zejména jeho představitelé, nedokázali do její nedávné smrti ocenit.
FOTO z procházky po galeriích
Na závěr to, proč jsem do Prahy jel v sobotu. Pomalu jsem vyšel Vinohradskou třídou na náměstí Jiřho z Poděbrad k Plečnikovu nádhernému kostelu, zkontroloval trasu na Masarykovo nádraží a zpět a ponořil se do čajovny Klubu Rybanaruby, kde se připravovalo promítání filmu s živou hudbou.
     Saxofonisté Jan Grunt a Mikoláš Chadima, basklarinetista Michal Hrubý, kytarista Jaroslav Svoboda a hráč na theremin Vojtěch Petržilka doprovodili svými improvizacemi klasický snímek Pád domu Usherů filmařského impresionisty Jeana Epsteina. V podzemní čajovně s cihlovým zdivem tento ponurý hororový snímek  z roku 1928 s expresivní i melancholickou improvizovanou hudbou stal skutečně velkým zážitkem. Prý bude i zvukový záznam doprovodu, jistě zajímavý, ale určitě ne tak působivý bez samotného filmu a prostředí. I tak jsem na něj zvědav.
Po jízdě nočním vlakem a odvozem kamarádů mým autem do Loun jsem po skončení cesty doma na Peruci musel konstatovat, že i tato pražská sobota se vydařila.
FOTO z klubu