You are here:
| Maminčiny setiny 3, válka a co poté? |
| Napsal Redakce | |
| Středa, 14 listopad 2012 | |
|
Dokončení vzpomínek paní Pišvejcové, tak jak je sepsal před 12 lety její syn Jaroslav.
Začal život v bývalé vlasti a Pišvejcovi, obklopeni chladem až nepřátelstvím nadšených a „vítězných“ spoluobyvatel přišli o těžce vytvořené nové hospodářství. Říše zkonfiskovala bez náhrady veškeré nemovitosti a živý inventář – dobytek.Rodina se čtyřmi dětmi se po krátkém čase musela odstěhovat, azyl našla u rodičů manžela paní Libušky. V nejtěžším a nejistém období rodiny, kdy jediným kladem byla ztráta povinnosti splácet vysoké dluhy,nezapřel manžel svoji mentalitu rolníka.Hledal východisko v pronájmu hospodářství a to se mu po několika pokusech podařilo na Lounsku. Propachtoval třicetihektarový statek na Peruci, kam se rodina koncem roku 1940 odstěhovala.Již potřetí začal proces počátků hospodaření, se všemi těžkostmi včetně zadlužení. Situace byla ztížena protektorátními poměry. Snad jen útrapy denního života byly na vesnici snazší, základní obživu poskytovalo hospodaření.Pan Pišvejc neměl náturu bojovníka a jako většina vesničanů, rolníků, se nezapojil do žádné odbojové činnosti.
Válka skončila a Pišvejcovi přirozeně usilovali o návrat svého hospodářství v pohraničí. Ale jak již při první návštěvě, nedlouho po konci války ,zjistili, že usedlost byla obsazena příslušníkem „Svobodovy“ armády.Ten, očekávajíc svoji rodinu z Volyně, od záboru neustoupil. Situaci vyřešily až úřady, když rodině přidělily podíl z percelace velkostatku na Peruci.Součástí byly hospodářské budovy, obytné stavení bylo získáno až po finančně nároční přestavbě ovčína.Rodina musela začít splácet i svůj předválečný dluh,jehož značná část po odečtu odškodného za vysídlení ji nebyla nijak prominuta. Byl to již čtvrtý počátek hospodaření za uplynulé čtvrtstoletí. Ten však v počátku padesátých let vyústil v období kolektivizace zemědělství. Za výše popsané těžké finanční situace a při tlaku tehdejšího poúnorového režimu, hrozícímu tvrdými sankcemi při neplnění dodávek, se rozhodl pan Pišvejc se svoji ženou vstoupit do JZD Peruc. Je známo, že v padesátých letech nová zemědělská družstva procházela nejtěžším obdobím své existence, výdělky družstevníků byly minimální a žilo se zejména se záhumenek. A případné úspory vzala měnová reforma v roce 1953. Naše jubilantka s hrdostí vzpomíná, že v tomto tak těžkém období postupně vystrojila svatbu všem svým třem dcerám. Syn, který po otci nezdědil mentalitu zemědělce, vystudoval na základě svého rozhodnutí stavařinu na technice v Praze. Nezapomenutelnou událostí pro rodinu byla jeho promoce na stavebního inženýra v roce 1957 v pražském Karolinu. Rodina přežívala všechny těžkosti a útrapy hlavně díky ladícímu partnerství paní Libušky se svým manželem, vztahu vzájemného porozumění a lásky. Přesto jubilantka dodnes vzpomíná na některé drobné rozepře a zejména na tu v roce 1940. Tenkrát ji při hledání možnosti dalšího hospodaření manžel přivezl na pěkný statek s výhodným pronájmem.Bylo to na Rakovnicku a statek byl samotou mezi lesy. Paní Libuška, společensky založená, však odmítla. I po letech ji ještě manžel připomínal tuto ztracenou příležitost. V šedesátých letech se situace v peruckém JZD stabilizovala a rodině umožňovala skromný spokojený život. Naše jubilantka celou dobu dělal v kravíně. Zažila dobu ručního dojení krav ve starých prostorách, ale i přechod k počátkům dojení strojního a jeho širokého uplatnění v nových kravínech. V roce 1965 dovršila zákonem stanovenou hranici a odešla do důchodu. I poté však v případě potřeby v družstvu vypomáhala. Všechny děti se již osamostatnili a založili rodiny. V roce 1972 po delší nemoci ztratila svoji životní oporu, manžela Miloslava. Tak zůstala ve stavení sama. K překonání tak obávaného období ji pomáhala práce na záhumence a časté návštěvy dětí a kamarádek.. Nejhorší pro ni byly noci v prázdném domě. K delší dobu trápícím bércovým vředům se začali přidávat i další nemoci stáří. Nevyhnuli se ji ani operace , od žlučníku až po šedý zákal. Paní Libuška nacházela pomoc v těchto chvílích ve své rodině, v generacích peruckých praktických lékařů a v lounské a mostecké nemocnici. Nejtěžší rány do oslabené psychiky však přinesl odchod nejbližších. V roce 1989 zemřela nejmladší dcera Marta a v roce 1993 druhá dcera Miloslava. Obě po těžké nemoci. Sama o této situaci říká „Nejkrutější pro matku je pochovávat své dítě.“V té době zemřel i bratr Václav a její další kamarádky, s kterými si tak rozuměla.V roce 1995 se k ní přistěhoval po odchodu do důchodu její syn Jaroslav, který ji poskytuje nejzákladnější péči a hlavně ji zbavuje nenáviděné samoty. Často přichází nejstarší dcera Libuše a nahrazuje chybějící ženskou ruku v domácnosti. Při každém setkání se stoletým člověkem se ptáme jaký je recept na dlouhověkost.V případě naší jubilantky není na takovou otázku určitá odpověď. Stravovala se stejně jako všichni ostatní členové rodiny. Její jídelníček je zcela v rozporu s principy zdravé výživy. Nijak se nevyhýbala živočišným tukům,ovar a tlačenka byli uctívanou pochoutkou..Husy a kachny se před „popravou“ několik týdnů cpaly šiškami, aby „daly“ co nejvíce lahodného sádla na pekáči. S dnešními zásadami se hodně pohybovala, nekouřila a alkoholu se napila jen v nutných společenských situacích. Ne z uvědomění, ale nechutnalo ji to.Máme-li si přece jen něco vzíti z jejího způsobu života, je to zásada „všeho s mírou“. Paní Libuše Pišvejcová a její celá rodina poděkovala při příležitosti svých narozenin věrným kamarádkám, paní Malypetrové a Novákové, peruckému lékaři MUDR Bufkovi, lounské paní doktorce MUDR Zikové a pečovatelkám z lounského Medika servisu. Sté narozeniny – velevýznamnou událost - oslavila jubilantka se svou rodinou, dvěma dětmi, šesti vnoučaty a devíti pravnoučaty. Byla přijata na perucké Radnici a dokonce si při muzice, která ji před vchodem hrála, zatancovala.
(Z podkladů pana Jaroslava Pišvejce připravil Mir.Blažek)
|
| < Předch. | Další > |
|---|
